Shibari

Kapitán papírového loďstva: Diskrétní shibari příběh…

Mám několik hodně silných vzpomínek. Ale k jedné oblíbené se opakovaně vracím už dlouho. Začalo to na FB skupině věnované BDSM, kde jsem byl tehdy aktivnější a docela rád jsem se vyjadřoval k tématům shibari. Oslovila mě tam žena skrze prakticky anonymní profil svého otroka s radami a diskusí o svazování.

Jelikož jsem switch, tak jsem si příjemně užíval komunikovat s lehce dominantní a inteligentní ženou v příjemně pokorném tónu zatímco jsem jí dával rady jakožto zkušenější rigger. Nechtěla se odhalovat, žádné fotky, žádná jména, zkrátka nic. Plně jsem to respektoval, činilo to zábavnějším. Náš hovor se brzy rozvinul mimo téma bdsm, ale stále jsme se vraceli k jednomu tématu… ke svazování. K tomu, jaké to je prožívat, jak se cítí a že by si to někdy zkusila. Ale jak to zkusit, když si chce zachovat soukromí?

A tak jsem nakonec učinil návrh. Každý slušný rigger by přeci měl umět, alespoň základní úvazy, uvázat po slepu. Setkejme se, já budu mít zavázané oči a aspoň ze začátku v submisivní roli.

Seděl jsem v čajovně, kterou navrhla a znala. Bylo to dobré místo, kde se dalo vytvořit dostatečné soukromí pomocí závěsů kolem stolečků. A prý i obsluha to respektuje a chodí pouze na přivolání. Byli jsme domluveni, že tady budu minimálně 5 minut předem, budu sedět zády ke dveřím a na očích šátek. Takže pokud ona vejde a neuvidí někoho sedět zády ke vstupu se šátkem na očích, může si sednout jen tak, někam a dělat cizí, nebo odejít. Prostě má svoje jistoty.
A tak sedím, oči zavázané a čekám na příchod někoho, o kom vím jen tolik, že studuje medicínu. Mohla by být ošklivá, nepříjemná, může mi nesednout… a já tady na ní budu čekat jak hlupák s šátkem na očích. Čas utíká a já přemýšlím, jestli nečekám už dlouho, jestli přijde. Jak poznat, kdy je pozdě a mám si sundat šátek? Když v tom cítím ruku na rameni a na mé tváři se rozlije úsměv.
Zůstává potichu. Sedá si proti mě a podle zvuků poznávám, že si odkládá věci, dělá pohodlí, ale stále nemluví.

“Jsem příjemně překvapená.” povídá příjemným hlasem, ve kterém je cítit úsměv. A začínám se jen tak lehce bavit, povídat a zjišťovat, že sympatie po internetu existují i v realitě. Pomáhá mi najít a nalít šálek čaje a jí se jí dotýkám! Cítím její jemnou kůži, drobné ruce s dlouhými prsty a hned se ptám, jestli je klavíristka.
Pomalu si tvořím její obrázek. Dotýkám se, klečím jí unohou. Když mi dovolila, abych si mohl přičichnout k její kůži a vlasům, byl jsem tak vzrušen. (Vždy mě hroozně zajímalo, jaké by to bylo si o někom dělat nejprve obrázek jinými smysly.) Pomalu pomaličku mi představivost vykreslovala detaily. Vše vypadalo tak nádherně a bylo to tak smyslné. Byla někdo cizí, bez jména, bez tváře, ale já věděl, jak voní, jak mluví, jak se směje. Už jsem se jí dotýkal prsty na pažích, na krku, rty na krku.

Dovolila mi se jí dotýkat a tak jsem ji jen konečky prstů zkoumal. Snažil jsem se udělat si představu o tváři a postavě bez očí. Měla velmi jemné vlasy, usměvavé rty, sportovní figuru. Měla dokonce jednu malou zvláštnost, které jsem si takto mohl všimnout hned. Její uši přiléhali k hlavě trochu více než u ostatních, byly kousek více přirostlé k hlavě. Jen trochu, ale rozdíl byl jasně cítit. Od pohledu (jak jsem později zjistil, bych to nepoznal.)

A pak se situace pomalu začala obracet jak jsme se dostávali k našemu hlavnímu tématu, k shibari. Stále jsem byl oslepen, začal jsem ji učit…. svazoval jsem její ruce, nechal si svazovat svoje. Seděl jsem slepý vedle, už mi bylo jasné že krásné, ženy a nechával jsem si svazovat ruce.

Chtěla zkusit více, rozhodla se, přes všechnu počáteční nedůvěru, že mi důvěřuje. Že nejsem jen loudil z internetu. Sundala mi šátek a já na ní zůstal zítra. Vysoká, nádherná, usměvavá. Ztratil jsem slova. Bylo to jak z nějaké erotické povídky, jako ze snů. Tohle se v realitě nestává, že ne?

Vynořil jsem se ze svého submisivního já a začal jsem ji uvádět do shibari. Ruce už měla svázané před tím, tak jsem začal nějakými omotávkami a pomalu jsem se propracovával k takatekote. Vázal jsem pomalu, aby si vše mohla prožít. Vázal jsem pomalu, aby se mohla pomalu ponořit do důvěry naprostému cizinci.
Dotýkal jsem se toho nádherného těla, čichal k její kůži. Hýbal jsem s ní, abych si ji položil na své tělo. A znáte to, při takate kote si prostě musíte sáhnout na prsa, abyste upravili jejich pozici. Netřeba říkat, že jsem si to užil. Reagovala velmi dobře a jako obvykle při shibari, začal jsem s ní získávat emoční vazbu tak silnou, že jsem byl schopen číst stav její mysli. A to mi dovolilo udělat následující.
Jakmile byla svázána, ruce za zády, hrudník pevně objatý provazy, bylo vidět, že si to užívá. Chytil jsem uzel na zádech a přitáhl jsem ji k sobě. Změnil jsem tón hlasu z uklidňujícího na drsný a začal jsem jí šeptat do ucha.
“Ty jsi ale hloupá, co? Nechat se takhle svázat cizím klukem? Venku mám auto, hodím přes provazy kabát a nikdo nic nebude vědět. Odvezu si Tě, ovládnu a nikdo Tě už nikdy neuvidí.”

Přestala dýchat, srdce ji začala tlouct a doslova zamrzla a ztratila slova. Mohl jsem číst její strach, stejně jako myšlenky o tom, že mám vlastně pravdu.
Držel jsem ji u sebe. Pět. Dlouhých. Vteřin. Musela to pro ni být věčnost. Když jsem pak konečně sáhl na uzly a začal ji svižným tempem rozvazovat, vydechla si a bylo cítit její uvolnění … a plný prožitek. Držel jsem ji v náručí, jen zbytky provazů na rukou a dál jsme si povídali. Ještě dlouho.

Stali jsme se kamarády a důvěrníky na nějakou dobu, než nás životní situace od sebe oddělily. Ještě párkrát jsme si hráli, mnohokrát se viděli….
A i když jsme se rozešli, nikdy nezapomenu. Vzpomínky na první setkání poslepu budu mít navždy vypáleny v paměti. Nezapomenu, Isabell.

Autor textu: Kapitán papírového loďstvactitel shibari a honáckého biče…