Ten den se mi všechno sypalo na hlavu. Měla jsem narozeniny a přesto…Auto mi vypovědělo službu, takže jsem musela do práce pěšky a na zpáteční cestě mě stihl pořádný liják. V polovině října už nebylo žádné velké teplo. Navíc jsem dnes měla důležité jednání, takže můj vzhled musel být bezchybný – účes, make-up, kostým a slušivý kabátek. Dávno jsem si pod Vaší péčí zvykla nosit nákladné prádlo a punčochy s podvazky, vysoké podpatky byly samozřejmostí. Ovšem do deště to není zrovna nejvhodnější outfit. Deštník jsem samozřejmě ráno zapomněla doma, takže ve chvíli, kdy jsem se blížila k domovu, vypadala jsem jako zmoklá slepice. Doslova. Vlasy přilepené k hlavě, rozteklá řasenka, plné boty vody.

Než jsem vylovila z kabelky klíče, otevřel jste dveře a pustil mě dovnitř. Zavřel jste dveře a chvíli na mě koukal. Pohled to musel být opravdu žalostný. Nevěděla jsem,co si mám myslet, nepromluvil jste ani slovo. Vzal jste z mé ruky kabelku a odložil ji na botník. Potom jste mě objal a konečně jsem uslyšela Váš hlas:

„No, holčičko, takhle předstupuješ před svého pána? Mokrá, špinavá a ještě úplně prochladlá. A pozdě…“
Ačkoliv to měla být výtka, slyšela jsem ve Vašem hlase zřetelné obavy.
„Omlouvám se, Pane,“ nestihla jsem ani doříct. přiložil jste mi prst na ústa a konejšivě řekl: „Tiše, holčičko, teď pojď, sundáme z tebe tu maškaru a pokusíme se z tebe zase udělat lidskou bytost.“

Odvedl jste mě jako loutku do koupelny a začal mě svlékat. Mezitím jste začal napouštět do vany opravdu horkou vodu. vzduchem se linula jemná vůně vanilky. To je dost velká ironie, pomyslela jsem si. Zřejmě se mé myšlenky odrazily na výrazu mé tváře, protože jste se pohoršeně zeptal:
„Připadá ti něco k smíchu? Dneska budeš moje malá vanilková holčička. Musíme začít pěkně od začátku.“ „Jistě, pane, jak si přejete,“ řekla jsem naprosto pokorně.

Už zbývalo svléknout mi jenom spodní prádlo, čehož jste se zhostil s velkou trpělivostí. Každý kousek jste úhledně složil na židli u zdi. Potom jste mě vzal do náruče a ponořil do horké voňavé lázně. Až jsem sykla bolestí, jak moc horká ta voda byla. Ve Vašich očích se objevil záblesk potěšení. Přeci jen se Vaše sadistické já muselo alespoň trochu ukázat.

Vzal jste do ruky sprchu a začal mi namáčet vlasy. Do dlaně jste si nalil šampon a začal mi opravdu intenzivně drhnout hlavu. spláchnul jste šampon a vzal si pro změnu do ruky masážní houbu. Netušila jsem, co mě čeká. začal jste mi s ní bez okolků drhnout obličej. Mýdlo v očích pálilo a měla jsem plnou pusu hořké pěny. Až jsem začala prskat.

„No, no, holčičko. kdybys viděla, jak jsi ještě před chvílí vypadala, vůbec by ses mé péči nedivila.“

Pokračoval jste houbou na krk, ramena a záda a postupně mi se stejnou intenzitou drhnul i prsa. Tomu už jsem začínala přicházet na chuť. Bradavky jsem měla úplně tuhé a začala jsem potichoučku vzdychat.

„No vida, nakonec se to mé holčičce bude ještě líbit,“ smál jste se. „Postav se a otoč se čelem ke zdi, ať tě můžu pořádně umýt,“ rozkázal jste panovačně.

„Ano, Pane,“ pípla jsem zvedajíc se opatrně na nohy, abych ve vaně neuklouzla. Postavil jste se za mě a pořádně jsi mi drhnul záda a postupně i zadeček. Opravdu jste tlačil, aby se má pokožka dobře prokrvila. Zadečku jste věnoval opravdu mimořádnou péči.Vaše pohyby byly takové vláčnější. Zajel jste mi i mezi půlky, aby žádná část mé prdelky nezůstala ušetřená Vaší péče.

Najednou jsem ucítila ostrou ránu, která přistála na mé prdelce.
“ To bylo za pozdní příchod domů.“
Další rána
„To bylo za tvůj neupravený zevnějšek.“
Další rána
To bylo za to, že jsi ohrozila své zdraví.“

Na mokré pokožce vyzněl ten výprask úplně jinak. Rány byly ostřejší, štípaly jako čert. Otočil jste mě čelem k sobě a v rychlosti domyl zbytek mého těla. Trochu mě mrzelo, že jste se nezdržel na prsou ani na kundičce jako jindy. Mlčky jste mi pomohl vystoupit z vany a osušil mě ručníkem. Podal jste mi malou hromádku oblečení a řekl jen: „Vysuš si vlasy a přijď pak za mnou do obýváku.“

Otočil jste se ke mě zády a zmizel za dveřmi. Chtělo se mi plakat. Dnešní den jsem si opravdu představovala úplně jinak.

Na hromádce oblečení byly bezešvé bílé bavlněné kalhotky, jemné a měkoučké, takové, kterými se ráda rozmazluji, když vím, že nebudu předstupovat před Pána. Byla jsem z toho zmatená. Tohle není pánův styl… Přesto jsem neodolala. Přitiskla jsem si je k obličeji a s překvapením zjistila, že i ony voní jemně po vanilce. Pomalu jsem je oblékala a vychutnávala si ten krásný pocit hebkosti. Dalším kouskem oděvu byly huňaté podkolenky z nějakého mikroplyše s bílými a růžovými proužky. Natáhla jsem je na nohy a shrnula je okolo kotníků. Nakonec jsem si oblékla i huňatý růžový župan, který mě celou zahalil. Bylo mi krásně teplo, tělo jsem měla rozehřáté z horké koupele a oblečení mi pomohlo tento pocit udržet. V rychlosti jsem si ještě vyfoukala vlasy a konečně jsem pospíchala za Vámi, nejistá, co mě čeká…

Stál jste u okna a koukal se ven do nevlídného počasí.
„Víš, kde je tvé místo, maličká, ne?“ Zeptal jste se, aniž byste na mě pohlédl.
Urychleně jsem sundala župan a klekla si na kožešinovou podložku nedaleko sálajícího krbu. Kolena roztažená, ruce za zády, hlavu skloněnou. Starodávné hodiny v koutě monotónně odtikávaly pomalu ubíhající čas. Kolena mě začala tlačit, pozice s rukama za zády byla čím dál více nepohodlná. Také mě trápil fakt, že jsem svým chováním úplně pokazila dnešní večer, na který jsme se spolu tolik těšili, takže mě v očích začaly pálit slzy… Otočil jste se od okna a pomalu přišel ke mně. Uchopil jste mě za bradu a zvednul mou hlavu tak, abych Vám viděla do očí.

„Je ti jasné, že tvé dnešní chování nemohu nechat bez adekvátního trestu, že, maličká?“
„Ano, Pane, zasloužím si Váš trest, chovala jsem se nevhodně.“

Vzal jste mě za ruku a zvedl mě ze země. Odvedl jste mě k pohovce, na kterou jste se posadil. Významně jste se na mě podíval, jako bych byla hloupoučká nanynka, která neví, co se po ní chce. Urychleně jsem si lehla přes Vaše koleno, druhou nohou jste sevřel mé nohy a rukou jste mě pevně přimáčkl k pohovce, abych se nemohla ani hnout.
„Dostaneš sto ran, vždy po deseti. Vyplatím tě rukou, takže tvou bolest budu sdílet s tebou, jako důkaz, že to dělám nerad, obzvlášť dnes, měl jsem s tebou jiné plány. Vše si odpočítáš a po každé desítce mi poděkuješ. Rozumíš?“
„Ano, Pane“

Volnou rukou jste mi stáhl kalhotky a netrvalo dlouho, na mém pozadí přistála pořádná rána.
„Jedna!“ Vydechla jsem a v rychlém sledu za sebou jich přibylo dalších devět, doprovázených mým počítáním. Rozhodně jste se s tím nemazlil.
„Děkuji, Pane…“ pronesla jsem statečně, zatímco jste hnětl mé půlky.

„Takže můžeme pokračovat?“ Zeptal jste se věcně. Na mou odpověď jste ani nečekal a pokračoval v tvrdém výprasku. Nemohla jsem se ani hnout, držel jste mě opravdu pevně a můj zadek trpěl nepředstavitelnou bolestí. Sotva jsem zvládala odpočítávat jednotlivé rány. V přestávkách, kdy jsem Vám děkovala jsem přemýšlela nad tím, že Vám ta ruka snad musí upadnout. Když jsme se dostali k sedmdesátce, Zpozorovala jsem, že tempo začíná zpomalovat a i přestávky jsou delší. Moje prdelka už musela mít barvu jako ta od paviánů a Vaše ruka se s ní začala opravdu jemně mazlit. Bylo to moc příjemné. Lhala bych, že mě výprask nechal chladnou… Při každé ráně jsem se tiskla svojí kundičkou a hlavně klitorisem k Vašemu stehnu, doufala jsem, že si toho nevšimnete…

Při devadesáti už jsem solidně tekla. Jak z očí a nosu, protože bolest byla veliká, tak i z kundičky, protože se mi to tak moc líbilo…Děkuji, Pane, zavzlykala jsem, hladil jste mě, po zadečku a rukou, kterou jste mě původně přidržoval, jste mě začal hladit po vlasech. Najednou jste mě za ně chytil a mrazivě zašeptal:
„To není pro tvé potěšení…Ještě deset, ale opovaž se o mě dál otírat, jinak bude zle, maličká!“
„Ano, Pane a děkuji.“

Devadesátá první rána dopadla přímo do mého středu. Nebyla tak prudká, jako ty předchozí, ale kundička se mi po ní sevřela prudkou rozkoší. táhle jsem zasténala.
„Na něco jsi zapomněla, maličká, chceš to zkusit od začátku?“
„Ne, Pane, omlouvám se, devadesát jedna.“
„Líbí, že? Ale opovaž se udělat…“

Výprask pokračoval v tom smyslném pomalém tempu. Už neměl bolet, jen mě nesnesitelně vzrušit, bez možnosti úlevy. Plakala jsem jako malé dítě. Po poslední ráně jsem poděkovala mezi vzlyky a čekala, co přijde. Sundal jste mě z kolen a poslal zpět na místo. Klekla jsem si na podložku a strašně se styděla. Za pláč, za potřebu Vaší blízkosti,kterou jste mi odepřel, za svoji touhu, kterou jsem nedokázala ovládnout. Za to, že jsem pokazila celý večer…

Odešel jste z místnosti pryč a já zůstala na všechny emoce sama…

 

Ilustrace Pavel Černil

Co vy na to?

Super
9
Úlet
1
Divné
2

Může se Vám líbit

Komentáře jsou uzavřeny

Více v rubrice: Povídky

Povídky

Kosmonauti

   Nina Petrovna byla na mezinárodní vesmírné stanici už bezmála půl roku. Byla původně bioložka ...
Povídky

Velitelka tvrze

„Říkala jsem, že mi neutečeš, zpropadený mnichu,“ syčí mi do obličeje žena v kožené zbroji ...