Jedinak

Fotografa Petra Jedináka znáte možná z Reflexu, ale pravděpodobně také díky jeho fotkám shibari, sérii orgasmických portrétů a portrétů lidí z okruhu BDSM a také studia HELL. Jako jeden z mála fotografů u nás používá 170 let starý postup ambrotypie, což je zjednodušeně řečeno fotografie pořízená na mokrou skleněnou desku.

    Petře, jak ses dostal k úchylnýmu focení?

To bylo přes Reflex. My jsme dělali velkej cover osmistránkovej materiál o bolesti, tehdy jsem poprvé Hell oslovil, je to tak jedenáct let zpátky. Tam jsme si nějak sedli, to bylo na podzim a pak jsem byl na první párty, co dělali, to byla oslava Silvestra na Kladně, a pak už to jelo, pak jsem deset let fotil všechny jejich akce, měl jsem to tam rád…

Ovlivnilo to tvoji sexualitu, nebo už byla takhle směrovaná?

Byla probuzená, ale ta temnější stránka se probuila až někdy, kolik mi mohlo bejt, asi čtyřicet, když jsem se rozved.

     Takže do tý doby spořádaná vanilka?

No, do tý doby jsem byl spořádanej otec rodiny, kterej dokonce svý ženě nezahybal..

    To se ale přece s BDSM nebvylučuje…

To jo, ale na tom vidíš, jak moc jsem byl v pořádku, třináct let jsem byl ženat, pak jsem se rozhod, že už mi to nevyhovuje a odešel jsem pryč. Ne za žádnou jinou ženou, ale prostě pryč. A pak jsem potkal slečnu, kolegyni v práci, ta byla hodně zvídavá, subinka, měla různý přání, a už to bylo.

    Přání jsi rád splnil…

No jasně, co bych nevyšel vstříc, asi jsem v sobě to měl vždycky, jen asi nebyla dřív způsob, čas, možnost, jak to dát ven…

    Jak se ovlivňuje voje sexualita a tvoje tvorba?

Jedinej průsečík je v tom, že jsem extremně tolerantní. Tam není žádná přímá vazba, že by jedno ovlivňovao druhý. Já jsem fotograf náturou, takže se dívám na svět jinak než ostatní smrtelníci a šukám jinak, protože jsem jinej než většinová společnost, když se to potká, tak se potká tak, že fotím a šukám zároveň, ale to bych dělal, i kdybych měl sexualitu většinovou.

  Takže do svejch fotek a fotoobrazů neprojektuješ svou sexualitu?

Ne, buďto dělám dokument, kterej dokumentuje můj sexuální život, což je kniha, ktará snad někdy vyje Naživo s Norou, to jsem vlastně fotil náš intimní život rok a půl, a nebo fotím hrátky jinejch lidí nebo jejich představy a to je zas jiná disciplína. Mě prvotně nevzrušuje šukat a fotit zároveň
Já to tak mám, že fotím furt a za všech okolností, takže to není žádnej katalyzátor nebo urychlovač rozkoše, to je bušto čitej dokument nebo čistý umění. I když jsem tady fotil přes sto ženskejch při orgasmu, tak jsem při tom byl málokdy vzrušenej…

     Tak při přípravě desek na ambrotypii se musíš soustředit…

No jo, máš tam nějakou minutku, než se ta holka udělá, stojíš u toho foťáku, koukáš na ní, ale není to pro mě spouštěč něčeho…

     Takže tvý portréty lidí z oblasti z BDSM vznikaj tak, že prostě necháváš lidi se volně projevit?

Jo, jasně já s lidma nijak nemanipuluju, já se s nima, než začnem fotit, tak hodinku bavím většinou, když je čas, ale to je vlastně vždycky, když čas není, tak to radši odložíme. Během toho hovoru si vlastně získávám jejich důvěru, to je něco, co jsem si přines ze svý profesionální kariéry v Reflexu, kdy jsem k někomu přišel, koho jsem měl fotit, a musel jsem ho naladit, aby se mi otevřel, aby ten portrét vypovídal o něm, ne o tom, co si já myslím. Já jsem těma lidma nikdy nemanipuloval, prostě jem s nima hovořil, získával si jejich důvěru, pozdějc, když přišel digitální věk, tak jsem je vtahoval do toho procesu, tím, že jsem jim průbežně ukazoval výsledky. To bylo hravý, a díky tomu jsem se už v tom Reflexu dovídal věci, který třeba neřekli ani tomu píšícímu, kterej s nima dělal rozhovor, protože ten si šel po svým a neposlouchal moc ty odpovědi, kdežto já jsem tam byl jen proto, abych udělal dobrej portrét, kterej o nich vypovídá.

No a tenhle mechanismus funguje dodneška, kdy já se s těma lidma bavím o jejich životní situaci, postojích, libůstkách a pak nějak vznikne fotka. No a díky tý ambrotypii ten čas není ztracenej, mě ty lidi zajímaj. Já během čtyřhodinovýho focení udělám tak tři fotky, není to prostě, že bych jen cvakal a pak něco vybral, u tý ambrotypie je ta příprava nezbytná…

Tím ti ale odpadá časová náročnost postprocesu, výběr a úprava fotek…

To jo, ale to už mám naučený ze svý profesní dráhy, to je relativně rychlý, ja jsem nekompromisní, tak výběr nejlepších deseti fotek z několika set je otázkou půl hodiny a to včetně konečnejch úprav. To je jedna z naučenejch věcí, já fotky zpracovávám do 24 hodin, nemám tu zásoby nezpracovanýho materiálu.

     To už jsem čet, že zpracovávš neprodleně po focení, aby sis udržel tu náladu, při které jsi to fotil…

Jasné, já si to sice vybavím i po delší době, ale je to takhle lepší, navíc, když pracuješ v týmu, odpadaj stresy, kdy na tebe ostatní čekaj…

     Když se ještě vrátím k Reflexu, jak se rozhodovalo, kdo co bude fotit? Na titulce bejval nejčastějc David Kraus…

Ten tým byl jasně danej, tam byl David Kraus, kterej dělal tituly, pak tam byl Honza Šibík, kterej jezdil do válek a dělal sociální fotografii a já jsem dělal portrétní fotografii a umění a nějaký reportáže. Každej jsme se specializovali na něco jinýho a většinou se nestalo, že bysme si do toho nějak hrabali, jen Honza Šibík měl občas pocit, že je nejepší na světě, že umí všechno, tak jsme ho nechali, ať si něco nafotí a pak se ukázalo, že to není ono. V reportáži byl velmi silnej, ale kdyby se David Kraus rozhod, že bude dělat reportážní fotku, tak bude lepší než Honza.
Mě se občas stalo, že po mě lidi chtěli, abych je na titulku fotil já, a ne David Kraus, protože David Kraus je skvělej portrétní fotograf, ale on s těmi lidmi velmi často manipuloval tak, že ti lidi nebyli ve svý kůži…

     Co si pamatuju, stavěl hodně na efekt.

Jasně, já jsem to ale odmít, protože to byla Davidova doména, odváděl skvělou práci, Když si to představíš, máš novinovej stánek s padesáti časopisama, tak první dobrá musí padnout na Reflex…

    A dařilo se, co si pamatuju, když jsem ho kupoval… Proč jsi vlastně odešel?

Protože tam nastoupil novej šéfredaktor Pavel Šafr a protože nejsem hloupej a odhad jsem ho velmi rychle a dobře, tak bylo jasný, že se prostě neshodneme. Pavel Šafr je pravděpodobně schopnej krizovej manažer, ale on přišel do Reflexu v době, kdy tam žádná krize nebyla. takže tu krizi vyvolal a během půl roku vyměnil 80% redakce a 90% čtenářské obce a ze slušnýho časopisu se stal politickej bulvár pro lidi, který se styděli číst Blesk. No jo, už je to pryč…

     Když ses před pár lety stěhoval z Hvozdnice do Prahy, říkals, že potřebuješ bejt blíž centru, že se ti nechce po vernisáži jezdit domů, že si nemůžeš dát ani skleničku… A teď se stěhuješ někam k Šumavě, co se stalo?

Stalo se to, že jsem s odstupem těch let, co jsem byl na vsi, vrátil do metropole, ty základní předpoklady, že budu mít blíž k modelkám, k lidem, ty se naplnily, vyzkoušel jsem si to a zjistil jsem, že to město vlastně nepotřenuju, že už mi nenabízí z hlediska osobního i profesního vůbec nic.
Zjistil jsem, že Praha nefunguje jako metropole trhu s uměním, protože trh s uměním v Český republice je pokřivenej, trh s fotografií neexistuje a fotografové si ho kurvěj sami neskutečným způsobem, že to, co jsem měl podezření, že česká společnost je chudá a nedbá na to, aby kupovala nějaký statky, který maj hodnotu víc než jednu módní sezónu, to se všechno ukázalo, že je pravda. Já jsem potřeboval potkat lidi, který jsem potkal, získat zastoupení v komerčních galeriích, který jsem získal, prohlídnout strukturu a fungování trhu s uměním, což jsem prohlíd, a teďka je mi Praha a Česká republika malá.

    Je to opravdu tak nutný mít adresu Petr Jedinák, Praha, než Petr Jedinák, Hvozdnice?

Lidi jsou líný, oni přijdou za tebou na nábřeží, ale nepojedou za tebou třicet kilometrů někam do prdele. Já jsem potřeboval tenhleten byt, takhle disponovanej, s pokojem jako showroom, abych je tady moh fotit, byl v centru a dostal sem lidi, co potřebuju.

     Takže teď ses dostal do povědomí, do galerií, už jsi ty správný lidi potkal, a ti za tebou přijedou kamkoli?

Co se týče obchodu, tak ti vážní zájemci za mnou přijedou, protože se rozkřikne, že je to úžasný chrarismatický dům se skvělou atmosférou a spoustou fotek a že se to prostě vyplatí.
Takže já se nebojím, že by vážní zájemci nepřijeli, a je jistý, že mě v tomhle okamžiku zajímá víc trh, který není v Čechách, a já mám v daný chvíli blíž do Německa než do Prahy. Tam povedou moje další kroky v příštích letech. Takže jednou se do Čech vrátím jako evropský nebo světový umělec.

      Trochu jsi mi odpověděl na nevyřčenou otázku, jestli se dá volnou fotkou uživit…

Hele, je to extrémně těžký, musel bys dělat věci , který nechceš, fotit svatby, leta makat na tom,a bys měl jméno dobrýho produktovýho fotografa, jako umělecký fotograf na českým trhu nevyžiješ, všichni kolegové, který se tím živěj, maj zahraniční kurátory, sběratele, a to se netýká jen fotografů. ale i malířů a tak, prostě českej trh je malej…

       V evropským měřítku máš větší konkurenci.

Ambrotypii dělá několik desítek lidí, jsem teda asi jedinej, kdo umí zalakovat černě tu citlivou vrstvu, takže nemám zrcadlově obrácený obraz, ale v tom to není. Je to v tématu, je to v tom, že spousta fotografů, co dělaj ambrotypii, jsou vlastně nějakým způsobem v zajetí toho, že dělaj něco mimořádnýho, a jsou to spíš archeologové a hobbisti, který ten mokrej kolodiovej proces používaj tak, jak se používal v roce 1851, dělaj retro fotky. Já to používám současným způsobem. Vím, proč to dělám, dokážu to i verbálně tlumočit, proč dělám zrovna tohle. Jsem prostě vybvenej líp než většina kolegů, který dělaj ambrotypie.

Navíc jsem se dopracoval k formátu 50 x 50 cm, kterej není běžnej. Všichni zamrznou na 24 x 30, 50 x 50 je prostě mimořádný. Je to vlastně poslední rozměr, kterej dokážu sám v ruce nalejt na sklo. Na větší sklo už bych musel mít asistenta… Takže já si myslím, že na evropským i světovým trhu jsem docela unikátní.

Asi největší problém, co cejtím i v Čechách, že lidi úplně nechápu, co ta ambrotypie je, nedochází jim, že každá fotka je jedinečnej originál, ze kterýho se nedá udělat žádná kopie, do kterýho se nedá dodatečně zasahovat… Každá fotka je navíc zatížená nějakou chybou z ručního procesu, třeba u orgsmickýho portrétu má každá fotka v sobě zakletý to, jak dlouho to tý dámě trvalo, než došla k orgasmu, protože ten éter z toho roztoku kolodia vyprchá a pak to má jiný vlastnosi.

    Pět nebo deset minut?

Pět, šest už je hraničních, pak ten éter vyprchá a vrstva zatvrdne a nedostane se do toho ta vývojka a je to zmařený, musí se polejt nový sklo a jede se znova.

    Ještě že jsou ženský multiorgastický…

Naštěstí jo, vetšinou dávaly tak tři, při prvním jsem si nastudoval průběh, druhá, třetí fotka už byla v pořádku.

 

Více Petrových fotografií a také pozvánky na akutální výstavy najdete na  stránkách Jedinak.cz

Co vy na to?

Super
0
Úlet
0
Divné
0

Může se Vám líbit

Zde se můžete vyjádřit

Více v rubrice: Rozhovory