Tento článek pojednává o subjektivním pocitech u začátečnice, která se učí vázat a poznávat provazy.
Předtím, než se rozepíšu o svých zážitcích ze studia Bad Reputation, vám musím něco napsat. Provazy mi připadaly vždycky jako fancy věc, trochu pro snoby. Já na estetiku moc nejsem (mám ADHD) a nebaví mě tedy tvořit dlouhé hodiny. Jsem praktická osoba se smyslem pro funkčnost.
O provazech jsem přemýšlela už v začátcích mého hraní si s osobou, ale jak jsem psala výše, bylo to pro mě zcela nefunkční apod. (to jsem si způsobila sama, jen tak mimochodem). Po rozchodu se svým přítelem, se kterým jsem byla subka, jsem se chtěla začít nějak vyvíjet. Vztah mi toho hodně dal a chtěla jsem to trochu využít. Bohužel moje první zkušenost byla neveselá a bolela. Nechci provazy způsobovat bolest i svým „obětem“ – tedy ne pomocí provazů. Ale díky vztahu jsem se začala zajímat o provazy, jejich vlastnostem. Ale ještě zcela. Až po rozchodu a setkání s jedním zvířátkem jsem si uvědomila, že to je zkušenost, kterou skoro neznám a minimálně ji potřebuji vyzkoušet, než řeknu absolutní ne.
Už se konečně dostávám k jádru věci. Poslední cirka 1,5 měsíce jsem tedy i díky zvířátku začala zajímat. Ale jako opravdu zajímat. Jsem typ člověka, který se rád učí a rád studuje vše do podrobností. Kdo mě zná líp, ví, že občas ženu až do extrémů. Provázky (moje oblíbené pojmenování spolu s provázkáři. To druhé slovo jsem poprvé slyšela právě u zvířátka) jsem koupila bavlněné kvůli jejich „bezbolestným“ vlastnostem (jsem hlavně spankerka a obecně mě baví jiné typy aktivit). A přihlásila se na setkání Provaznic od Bad Reputation.
V den konání jsem byla trošku nervózní a s představou, že se budu pouze koukat. Po delším hledání studia jsem ho našla a seznámila se s Ishtar, moc fajn slečnou, která Provaznice vede. Nakonec jsme tam byly jen my dvě. To mi ale vůbec nevadilo, díky tomu jsem se tolik neostýchala a ptala se na všemožné věci. Nejdříve mi vysvětlila pravidla studia a poté obecné poučky při hraní si s provázky. Vše vysvětlila úplně polopaticky, bez zbytečností a se statečností přežívala moje skákání do řeči a otázky. Na konci úvodních slov mi ukázala i svou KPZ, kde měla základní potřeby i věcičky, které se hodí třeba na aftercare.
Po tomto úvodu mi došlo, že učit se na medvídkovi je blbost, suba na procvičování sice mám, ale z praktičnosti bude dobré učit se i pomocí selfbondage. Tak jsme se z pohodlného koženkového křesílka uvelebily na zemi. Nejdříve mi ukázala, jak najít střed mého 10 m provazu a začaly jsme. No, co si budeme, moje trpělivost byla zkoušena opravdu pečlivě. Asi na 4. pokus se mi povedlo udělat ten základní dvojitý úvaz (single column tie) a stále jsem ho opakovala.
Ishtar mi předvedla na sobě, jak se s tím dá vyhrát. A mně v tu chvíli došlo, že to není jen o přesně daných postupech, ale i to volné seberealizaci. Že ke svému budoucímu „působení“ nepotřebuji umět techniku obrazců, ale že stačí, když budu umět základní smyčky/úvazy a pak dělat svůj styl. Je to velmi uvolňující zjištění. Při Isthařině selfbondage mi zopakovala dost důležitou věc – prokrvování.
Skončily jsme okolo 21:30 a domů jsem jela taxíkem, protože kdybych jela sockou, tak by se mi z toho přemýšlení o přestupech zamotala hlava.
Byla to velice příjemná zkušenost a změnila můj pohled na věc.
Foto: titulní – fotobanka, ilustrační – LenaOrlovsky
