Co vám tak poví dvacetiletá vypleskaná holka, která se teprve poznává? Možná jedinečný pohled na akci či jen další nudnou reportáž. Chci vám popsat svoje zážitky, svoje pocity i to, že nejsem úplně svatá. Ale kdo z komunity je, že?
Přípravy na tuto akci začaly již delší dobu předtím, a to především nákupem oblečení. Nebudu vás zatěžovat detaily, ale můj kufr na Štrbu obsahoval několik zajímavých kousků z oblasti lacku či koženky. Nechyběly ani nehty v modré barvě, protože můj přítel zbožňuje modrou barvu a já mu chtěla udělat radost.
Pátek byl ve znamení cestování. Jeli jsme celkem asi 8 hodin, a to včetně přestávek. Nejvíce jsem obdivovala hory na Slovensku, které jsou prostě nádherné. Už cestou jsem začala být lehce nervózní, ale Kacíř, který s námi jel v autě, mi dost pomáhal to překonat. Vedli jsme zajímavé rozhovory na různá témata, například o psaní tohoto článku či o srovnání filmu a knihy Spalovač mrtvol. Vezli jsme ještě pejska Spaidyho, ze kterého jsme si občas udělali legraci. Dojeli jsem po začátku večeře. Po večeři na mě dolehl strach (prostě to tak mám) a šla jsem od ostatních. Po chvíli přišel přítel a uklidnil mě natolik (to mu jde moc dobře), že jsem si jen otřela slzy a byla hned veselá. Za to ti moc děkuji, zlato. Více si z toho dne již nepamatuji.
Sobota pro mě byla hodně o překonávání hranic. Obojek jsem doteď měla jen jednou a pouta ne o moc více. Také jsem jako sub ještě nedostala na zadek, protože jsem se tomu hodně vyhýbala, jelikož jsem si myslela, že mi to nebude dělat dobře. Jak já jsem se mýlila. Prvním zbořením mých představ bylo odpolední dostání na zadek v rámci zkoušení hračky z 3D tiskárny. Bylo mi řečeno, že už nemůžu říkat, že nejsem ani trošku masochista. Bolelo to, ale pocit byl nepopsatelný, vzrušená jsem byla ještě dobrou hodinu.
Hraní se psem je velice zábavné, musím poznamenat. Ale hrát si se Spaidym jako se zástupcem psa antopomorfního je sranda ještě větší. Ráno jsme s přítelem koupili pamlsky a odpoledne jsem si s ním hrála. Uměl hezky na vodítku a poslušně přinášel svoji červenou kostičku. Zkrátka odpoledne ve znamení pohody a klidu na místě s krásným výhledem, které mlýn nabízí.
Večer jsem si vzala svoji oblíbenou sukni, hezké černé tričko s větším výstřihem a lackové podpatky od Bitracka, které jsem si u něj odpoledne vybrala. Nikdy bych neřekla, že budu mít velikost 39, ale opravdu to tak je. Po představování, které jsem doslova přetrpěla (nesnáším tento typ aktivit) jsem dostala na krk svůj obojek. Pocit to je nepopsatelný. Motala se mi slastně hlava a hůře (v tom dobrém, samozřejmě) se mi dýchalo. Poté jsem ještě dostala kožená pouta, která jsem měla nasazená celý zbytek večera. Měla jsem je dokonce i zapnutá k sobě, jen když jsem šla pro pití, tak jsem si je nechala rozepnout, abych se nezabila na schodech. Na podpatcích totiž ještě moc neumím a schody jsou zabiják občas sám o sobě.
Ale večer ještě pokračoval. Myslela jsem si, že budu celý víkend jako subka, ale nakonec se tam vůbec nestalo. Zkusila jsem totiž trampling plnou vahou v mých lackových podpatcích a v tu chvíli jsem se jako sub opravdu necítila. Dělala jsem naschvály, zarývala podpatky úplně na doraz a pohupovala se na vlně rozkoši. Po masáži mých nožek po tramplingu jsem se vydala dolů, abych zjistila, že už jedeme. Tak jsem si šla sbalit věci a jeli jsme na ubytování. V tu chvíli jsem zase byla poslušná subka.
Neděle byla ve znamení loučení, odjeli jsme asi v 10 dopoledne. Čekali jsme na Spaidyho, jelikož šel na procházku s ostatními. Bylo hrozné vedro, co si budeme povídat. Ta příroda na Slovensku mi bude chybět… Přijeli jsme okolo 19. hodiny do Brna, cestou jsme ještě rozváželi apod. Na bytě jsme s přítelem padli do postele a nikdo o nás už ten den nevěděl.
Akce se mi moc líbila, i když byla ve znamení smutku, jelikož pár dní před tím umřel známy člen komunity a v pátek proběhla vzpomínka. Poznala jsem nové lidi, navázala nová přátelství a odnesla si nevšední zážitky.
Text: LenaOrlovsky, Foto: Kacíř
Vzpomínka na Joža Akorda Tramplemana, který nás opustil týden před Štrbou
Co vy na to?
