Temná krása na Smíchově: Projekt Rezident jako postapokalyptický fetiš
Černobílé obrazy, kde se modelky v plynových maskách pohybují v opuštěných koutech Smíchovského nádraží a podzemí metra. Nejde o sci-fi film, ale o umělecký experiment zvaný Rezident – a ten má k běžné estetice daleko. V jeho jádru je temnota, tělesnost a svůdná hra s fetišem.
—
Podzemí jako scéna pro rituál
Nádraží i metro působí jako zakázané svatyně. Rezavé koleje, prázdné haly a praskliny ve zdech tvoří kulisy, kde se architektura mění v klec. Do téhle klece autor umisťuje modelky – zranitelné, a přesto provokativně silné. Jejich těla se stávají nástrojem příběhu, v němž se prolíná submise s odhodláním.
—
Plynová maska jako erotický symbol
To, co většina lidí spojuje se strachem, se v projektu Rezident mění v předmět touhy. Plynová maska zde funguje jako anonymita, fetiš i erotická bariéra. Zakrývá tvář, ale zvýrazňuje tělo. Odosobňuje, a přesto paradoxně odhaluje – nutí nás sledovat gesta, křivky a napětí. Sklo masky odděluje realitu od fantazie. Je to nástroj hry: kdo se skrývá, a kdo se dívá?
—
Těla, co mluví beze slov
Modelky se v objektivu stávají zosobněním kontrastů – poddajnost versus vzdor, anonymita versus nahota. Jejich pohledy skrz masku působí, jako by žádaly o kontrolu i nabízely odpor. Každý detail, od postoje těla po napětí v prstech, vypráví o rozkoši ukryté v temnotě. Projekt je syrový, dráždivý a nenechá nikoho chladným.
— 
Proč vstupovat do takových her?
Protože krása nemusí být hladká a líbivá. Někdy je nejpřitažlivější právě to, co je zakázané, špinavé a surové. Rezident je vizuální metafora – postapokalyptická fantazie, kde se těla stávají symbolem odolnosti, erotiky i vzrušení. Je to připomínka, že i v ruinách a prázdných tunelech může vzniknout intimita, která pálí víc než dotek.
—
Až příště projdete večerním metrem, možná ucítíte jeho jinou tvář. Tvrdou, chladnou, ale zároveň svůdnou. Stačí se jen dívat a nechat se pohltit.
—
Autor fotografií i textu: Josef Invekto Polášek
