Noční fantazírování

Noční fantazírování
Z náhodného setkání na chatu vznikl tenhle dialog.  Autory jsou Janýsek a Kacíř…

Já: Ležím nahá a svázaná na studené podlaze. Srdíčko mi tluče, co bude dál?
On: Všude kolem je ticho a tma…
Já: Slyším někoho přicházet…
On: Podle kroků není poznat, kdo to je, takhle nikdo známý přece nedupe…
Já:Těžko se mi dýchá, jsem svázaná pevně, sebemenší pohyb mi provazy zařezává. Slyším prásknutí biče.
On: Vrznou dveře pokoje, do tmy zasvítí doutnající cigareta…
Já: Ten nepříjemný kouř cítím, někdo stojí nade mnou. Nasadil mi roubík a masku přes obličej.
On: Krásná, svázaná, bezmocná… Přidržím cigaretu nad jejími ňadry, jen tak těsně… Zatajuje dech…
Já: Cítím teplo od cigarety, neznámý trýznitel mi dává kožený obojek kolem krku.
On: Utáhnu tak akorát, a znova přibližuji cigaretu k ňadrům… Krásně lape po dechu, chvěje se, krůpěje potu se lesknou v oharku cigarety…
Já: Neznámý mě drží za obojek, abych se nemohla pohnout, strachy mám napjaté celé tělo.
On: Zahazuju cigaretu, to rozechvělé tělo pálit nechci, ale vyzkouším, jak má ráda ostré předměty… Potichu… Ocelovému cvaknutí nezabráním…
Já: Neznámý mě beze slov škrábe něčím po zádech – mám smíšené pocity, nebolí to, ale není to ani příjemné
On: Nelíbí se ti to? Bojíš se? Neboj, s tímhle nožem zacházet umím moc dobře…
Já: Ten hlas neznám, neznámý mi nožem přeřezává pouta na nohou, postaví mě a někam mě odvádí.
On: Tápeš nekonečnou tmou, huhláš do roubíku… Pssst, zašeptám ti do ucha… Pozor, schody…
Já: Raději mlčím, je zbytečné snažit se volat o pomoc. Schody vedou někam dolů, je cítit vlhko a chlad.
On: Po schodech jdeš hodně nejistě, bojíš se… Nespěchám, ale zastavit tě nenechávám, dokud nesejdeme dolů. Držím tě za ruce svázané za zády, přitačím tě nahými prsy na chladnou zeď…
Já: Stěny jsou silné kamenné, snažím se bránit, jít dál, ale silné přitlačení mého nahého těla na studenou zeď jako trest má svůj účinek, dál se nebráním.
On: Chvěješ se strachy, napjatá jak struna…  Tlačím tě ke zdi celým tělem, je krásné se tě dotýkat…
Já: Jsme dole tlak sílí, dotýká se mě na všech místech,jednou rukou mě však stále drží za obojek, abych se nemohla otočit. Při jakémkoliv náznaku mé  nevole mi trhne obojkem.
On: Dávám si na čas, není kam spěchat… Cvakne nůž…
Já: Zkouším se vymanit, ale nejde to, okamžitě mě chytí za obojek, který mi utáhne a slyším cvaknutí karabiny na obojku. trhne tak, že padám na kolena.
Nožem mi přeřezává i pouta na rukou, ale okamžitě cítím, že mi nasazuje pevná široká kožená pouta na ruce i nohy. Mám obrovský strach.
On: Karabinou připínám k obojku krátký řetěz a ten přicvaknu k malému oku, čnícímu ze zdi… Musíš zůstat klečet, řetěz ti nedovoluje vstát ani si sednout… Snažíš se řetěz napnout, utrhnout se, ale kdepak, nepovolí ani obojek ani oko ve zdi…
Pouta na rukou za zády, nohy svázané u sebe, klečíš u stěmy a třeseš se už nejen strachy, ale i zimou. Zapaluju si cigaretu a foukám na tebe kouř, kdepak, neuhneš, nemůžeš…
Já: Kroutím se, škubu řetězem vší silou, ale řetěz pevně drží, jen mě to vyčerpává. Nejspíš můj nový pán, který mi dává výchovnou lekci, ale já se zatím nechci vzdát.
On: Jen se cukej, myslím si, ale neříkám nic, Máme čas, spoustu času… Ale už mi svrbí dlaně, ale ne, ještě chvíli…
Já: Chvíli odpočívám, snažím se nabrat síly a znovu se vyškubnout ze řetězů a pout. Intuitivně vím, že stojí nade mnou se zapálenou cigaretou a kochá se pohledem na moje bezmocné nahé svázané tělo.
On: Zahazuju cigaretu a rychle rozepnu pouta na rukou a připnu napřed levou ruku, potom pravou k obojku. Klečíš u zdi, ruce připoutané k obojku na krku. V ruce svírám rukojeť biče, ale ne, ještě ne…
Já: Stále klečím u zdi, mám ještě více omezený pohyb – ruce připoutané k obojku na krku, každé škubnutí o to víc bolí. Mám roubík v puse, nemůžu křičet, nic říct, jen v očích se mi zračí strach, zrychleně dýchám, potím se, Můj pán mě něčím přejel po těle – že by bič?
On: Přejíždím ti po zádech bičem, jen zlehka… Chytím tě za obojek, odtáhnu tě trochu ode zdi, abych mohl i prsům dopřád něžný dotek biče. Bič ti omotám kolem krku, lehce přitáhnu k sobě, lapáš po dechu… Ne, neuškrtím tě, kdepak, neboj… Cítíš tu vůni krásné kůže? Budeš si s ním rozumět, neboj…
Já: Je to dlouhý silný kožený pletený bič, můj pán mě sice utěšuje, ale já mu nevěřím. Chce mě zlomit, ale já stále držím hlavu vzhůru a odmítám ji položit k nohám svého pána.
On: Voní, viď… A už ani slovo, má sladká… Pomalu tě zas opřu celým tělem i obličejem o zeď a poodstoupím. Kochám se pohledem na její nahá záda. Prásknu ti bičem těsně u hlavy, škubneš sebou. Vzápětí druhá rána už dopadne na tvé tělo… Zařveš do roubíku…
Nekřič tolik, to bylo teprve na rozhřátí, lehká rána…
Já: První rána bičem, bolí, pálí, škubnu sebou, sténám, škubu řetězem. Chce se mi křičet: „Přestaňte!“, ale dle pána mám mlčet, jinak bude hůř.
On: Nechávám tě rozdýchat tu bolest. Posílám další, křížem na tu první, stejně lehkou…
Jak budeš křičet, až přitlačím?
Já: Další rána, stejné pocity, kdyby ten řetěz povolil a já mu mohla ten bič sebrat. Slzy se mi derou do očí, pán mi sundavá roubík i masku z očí, má na hlavě kápi kata, zatím nechce, abych mu pohlédla do tváře.
On: Copak, má sladká, dvě rány a ty jsi na rozsypání…
Nechávám tě odpočinout….
Já: Rozdýchávám se a doufám, že je konec bičování, ale přichází 3. silnější rána. Křičím.
On: Máš krásně uslzené oči… Ale na mě to neplatí…
Já: Zatínám zuby, zavírám oči….
On: Třetí rána, čtvrtá, pátá, šestá v rychlém sledu…
Přicházím k tobě, otevři oči, podívej se na mě!
Já: Záda mám v jednom plameni, cítím  téct čůrky krve, čím víc křičím, tím více a silnější rány. Najednou konec, na příkaz otevírám oči, dívám se mimo, hlavně ne na pána.
On: Na mě se dívej!
Chytnu tě za krkk nad obojkem a stisknu. Vytřeštíš oči a už si netroufáš jima uhnout.
Já: Pomalu se začínám dívat na pána, jeho oči i přes kápi jsou tvrdé, přísné, nekompromisní.
On: Ještě dostaneš deset ran a budeš si je počítat a za každou ránu poděkuješ, jasný?!?
Já: A co když to neudělám pane?
On: Kde se v tobě bere ta drzost, ta odvaha se takhle zeptat?
Prostě dokud nepoděkuješ, budou pršet další rány. Poděkuješ, Vím to…
Já: Dobře pane
On: Vím, že si budeme rozumět. Zasviští bič, dopadne…
Já: 1. děkuji pane.
On: Škubneš sebou…
Já: Děkuji se slzami v očích
On: Hmmm… Svist biče, další rána…
Já: 2. děkuji pane – stále držím hlavu vzhůru, neskláním se před svým pánem.
On: Pošlu další ránu, nespěchám, dávám ti čas na rozdejchání se…
No?
Já: 3. děkuji pane,
On: Hmm, jsi sladká…. Napřáhnu se, svist a rána…
Já: 4. děkuji pane, držím se, abych více nekřičela.
On: Neříkám nic, dávám ti čas…
Já: Dává si na čas, baví ho to a mě to utrpení připadá nekonečné.
On: Klepeš se strachy, jak čekáš další ránu. Je to krásný tě tak vidět, škoda že se nevidíš…
Pošlu dvě ryche po sobě. No jo, já vím, žes to nečekala..
Já: Au au, 5. děkuji pane, 6. děkuji pane
On: Napřahuju k další, svist, rána…
Já: 7. děkuji pane.
On: Svist, další rána…
Já: 8. děkuji pane, mé tělo už se tolik nebrání
On: Napřahuju se k další…
posílám ránu, trochu víc, konec biče nedopadá jako předtím na záda ale obtočí se dopředu a zasýhne zezhora levé ňadro…
Jo, to mělo bolet…
Hm?
Já: 9. děkuji pane – šrám na prsu, tak pálí. Pane skláním svou hlavu k vašim nohám a prosím o odpuštění poslední rány.
On: Kdepak, kdepak…
Já: Jak si přejete pane.
On: Posílám ránu stejně jako tu předchozí a zasahuju pravé ňadro skoro stejně jako předtím to levé…
Já: 10. děkuji pane – už ani nevím, které rány bolí víc.
On: Odepínám řetěz od obojku a zvedám tě na nohy. Celá se klepeš, brečíš.
Já: Jsem zlomená a smířená se svým osudem, co se mnou bude dál?
Skoro se neudržím na nohou, jak jsem slabá od bolesti, pán se mi dívá do očí s vítězoslavným úsměvem.
On: Obejmu tě. Jsi tak krásná v bolesti a slzách.
Já: Jeho obejmutí mě zahřívá, ale neuklidňuje, strach z další budoucnosti je veliký.
On: Krásná, ubrečená, špinavá ode zdi, záda s krásnými pruhy, jen jeden malinko krvácí.
Bojiš se, jo, asi máš proč…
Já: Znovu mi spoutává ruce koženými pouty, k obojku připíná vodítko a někam odvádí, jdu poslušně.
Ano pane, mám veliký strach.
On: Zastavíme, na zemi mám tašku, vyndám z ní dezinfekci a potírám ti jí záda. Nacukej se, no jo, pálí to, ale přece nechceš něco z toho sklepa chytit, ne? Tak drž..!
Já: Jak si přeješ můj pane, udělám vše, co mi přikážeš. – dezinfekce pálí skoro jak ty rány bičem. Držím, jen občas syknu.
On: Bolest je dobrá. Neboj se bolesti má sladká!
Odložím dezinfekci a pevně tě obejmu, uhýbáš pohledem.
Chytnu tě za tvé tmavé vlasy zplihlé potem a chci tě políbit.
Já: Můj pán mě obejme, ještě nemám sílu mu pohlédnout do očí
Bráním se polibku, pruce otáčím hlavou ze strany na stranu
On: Tak tobě to asi nestačilo…
Chytím tě za vlasy pevně a polibek si vynutím.
Já: Podvoluji se, o další bičování nestojím. Slzy mi kanou z očí.
On: Ne, to ještě není dobré….
Já: Proč můj pane?
On: Dál tě držím za vlasy a stisknu levou bradavku…, tak pevně, že na chvíli zadržím dech a zavřu oči. Pozorně tě při tom sleduju.
Já: Jeho pronikavý pohled cítím i přes zavřené oči.
On: Pustím vlasy a stisknu i pravou bradavku a táhnu tě do výšky. Stoupáš si na špičky a evidentně máš problémy s rovnováhou, no není divu…
Já: au to bolí, otevírám oči, mělce dýchám. Můj pán sundavá kápi a čeká, dokud mu nepohlédnu přímo do očí.
On: Naše pohledy se setkávají, ještě tam vidím trochu vzdoru…
Ale není ho tam moc…
Já: Dívám se mu pevně do očí, ale dlouho to nevydržím.
On: Povoluju stisk bradavek, ztrácíš rovnováhu, chytám tě do náruče.
Já: Můj pán mě drží v náručí, abych nespadla, že by byl i hodný?
On: Nenechám tě spadnout, neboj.
Já: Drží mě pevně, dokud se sama nepostavím na nohy. Co ode mě požaduješ pane?
On: Tebe, celou… tělo i duši…
Já: Vynasnažím se co nejvíce můj pane.
On: Pohladím tě po vlasech, vynasnažíš, vím to…
Já: Nevím co si mám myslet, dokáže být i milý i zlý.
On: Chytnu tě do náručí a nesu tě jak velké děcko po schodech nahoru sešeřelým domem.
V koupelně zapaluju svíčku a napouštím vanu příjemně teplé vody.
Já: Vracíme se po schodech nahoru. Jsem unavená, slabá, bolí mě celé tělo. Položil mě do vany, do které teče příjemně teplá voda – jen ty rány od biče trochu pálí.
On: Meju tvé zmučené tělo mýdlem a ranám po biči se nevyhýbám…
Já: Mýdlo v ranách pálí jak čert, tečou mi slzy, ale nekřičím, mlčím, mohlo by to být horší. Dotýká se mně jemně svými prsty a dlaněmi.
On: Rány jsou naběhlé a evidentně bolí, ale jen sykáš… Asi si na bolest pomalu přivykáš…
Já: Tvé přání je mým rozkazem pane. Můžeš si se mnou dělat, co chceš.
On: Umyj se dole sama…
Já: Jak poroučíš pane. Roztahuji nohy a můj pán mě sleduje.
On: Myješ se dlouho, pomalu. Má sladká, udělěj si to pro mě teď tady v té vodě…. Podávám ti sprchu…
Já: Nespěchám, pomalými krouživými pohyby přejíždím přes své přirození. Stoupám si, jednou rukou držím sprchu, druhou se dráždím.
On: Svlékám si košili a obejmu tě stojící ve vaně… dlaněmi tě chytnu za ňadra, pevně, ale ne bolestivě.
Já: Naše nahá těla se dotýkají, pevně mě drží, dává mi tak najevo, že on je tu pánem a já nesmím vzdorovat. Na věšáčku v koupelně zahlédnu kožené důtky, jako výstrahu. Můj pán si všiml, směru  mého pohledu.
On: Snad ses jich nelekla? Proti biči jsou to jen hladítka… Chceš vyzkoušet?
Já: Záleží na tobě můj pane, jsem tvojí hračkou.
On: Dojde na ně, neboj… Ale ne teď…
Já: Děkuji za tvou laskavost pane. Co mám udělat dál?
On: Něco jsi přerušila… Udělej se pro mě…
Já: Můj pán mě stále pevně drží, chytil mi ruku a vede mi ji dolů od prsou k rozkroku.
On: Stydíš se, krásně se stydíš…
Já: Pouští mou ruku, druhou ruku mi zvedá nahoru. Stále mám pouta na rukou i nohou. Najednou cvak – ruka je připoutaná k oku ve stěně ve sprše. Najednou se sehnul a připoutal mi i nohy. Mám volnou jen jednu ruku, Zasouvám prst do vaginy, vzrušením vlhnu a cukám se.
On: Stisknu ti bradavky a promnu je v prstech. Zlehka kousnu do levého ňadra…
Cukneš sebou, ale ne bolestí…
Já: Napínám celé tělo, mé prsty stále tančí ve vagině.
On: Pustím ňadra a chytnnu tě za zadek a přitisknu se k tobě..
Své koleno mezi tvá kolena, svým stehnem uvězním tvou ruku ve vagíně…
Já: Napětí a vzrušení roste, oba se hýbeme v rytmu mého těla. Najednou přichází vyvrcholení, uvolnění.
On: Zhroutíš se mi do náruče, částečně visící za ruku, odpoutávám tě…
Já: Jsi spokojený můj pane?
On: Ne tak docela, má sladká…
Já: Co ještě po mně žádáš můj pane?
On: Udržíš se na nohou? Je možné po tobě něco žádat?
Já: Ano pane, pro tebe vše můj pane.
On: Odpoutávám tě, klekáš si přede mne….
Já: Klečím před tebou a čekám na další rozkazy.
On: Pak se podíváš před sebe a dovtípíš se…
Rozkazy nejsou potřeba, sama budeš vědět, co a jak, sama si požádáš o trest když si budeš vědoma provinění…
Já: A když si nebudu vědoma pane?
On: Tak ti to připomenu, neboj… A teď už nemluv a kuř, má sladká…
Jde ti to skvěle, za chvilku budu…
Já: Dobře pane – jeho ztopořený úd beru do svých úst, jemně kroužím rty, dráždím jazykem a velmi jemně beru do zubů.
On: Moc dobře víš jak na to…
Ztrácím rovnováhu a chytám se kruhu ve zdi, u kterého jsi ještě před chvílí byla připoutána…. Ještě že tu je…
Já: Dovolí mi vyndat svůj úd z úst.
Jste spokojený pane?
Stále klečím, neodvažuji se pohnout.
On: Co? Jo, jestli jsem spokojenej, trochu jsem s myšlenkama utek jinam…
Jo, jsem spokojený…
Já: Ano pane, chci, abyste se mnou byl spokojený.
On: Jsi má sladká otrokyňka, budu s tebou spokojený, vím to…
Já: Děkuji pane, je pro mě čest, že jsem se dostala právě k vám.
On: A vím jak na to, kdybych snad někdy nebyl spokojen. Protáhnu se držíc se kruhu a hlavou mi projede myšlenka, že to já jsem ten připoutaný a bičovaný, ale rychle ji zaplaším a pohladím tě po vlasech…
Je čas jít spát, má sladká, odnesu tě na lůžko…
Já: Děkuji pane, ráda se trochu prospím a věřím, že i vás spánek zdravě posílí.
On: Vezmu tě do náruče, jen co tě položím na lůžko, spíš jako když tě do vody hodí…
Dobrou noc a nech is zdát o svém Pánovi, má sladká….
Já: Usínám, jen slyším, otočení klíče v zámku pokoje. Dobrou noc.

— Text vzniknul bez domlouvání se na tématu a čemkoli jiném mimo souvislý char.  Připusťme, že je tam pár nelogičností, pár věcných chyb, ale editací by to mohlo ztratit to kouzlo okamžiku. Literární hodnoty v tom stejně nehledejte… K.)