Moderátorská dvojice Lucie a Drex postupně na pódiu přivítala Galeb – držitelku titulu Czech Fetish Queen 2025, Kapitána s partnerkou, Ralnu, Ozu a Fáče s elektrem  a Ardenta s krásnou neznámou….

Článek BDSM Fest v Kotelně se nejdříve objevil na DARKPRESS.

Jen tak pro jistotu, pro ty mladé čtenáře, kteří se ještě nepotkali s Klasikou: jde o dílo výtvarníka Jiřího Wintera Neprakty …

Výprask je už od šedesátých let divácky velmi oblíbeným tématem Nepraktových obrázků, nakreslil jich několik set, mimochodem, celkem je autorem 35 tisíc vtipů, obrázků a ilustrací.

Třináctistránkový kalendář vydala vlastním nákladme paní Winterová, která se stará o pozůstalost po svém manželovi, u ní na eshopu lze také kalendář objednat za krásných 150 korun.

No a když jsme u spankového kalendáře – bude to deset let od nápadu na kalendář „Každý měsíc jedna navíc“, který jsme v týmu pod Altairovým vedením realizovali. Pak ještě vznikly dva další a od covidu jen ticho. Přijde nám zajímavý  zkusit se k tématickému kalendáři vrátit. Koho to zajímá, ať se ozve – ať už jako spolupachatel nebo jen zájemce o výtisk.

A spank do třetice – za týden se koná v Atelieru spankový workshop, na který vás tým Atelieru srdečně zve. Jedním z přednášejících a předvádějících bude i Altair, oba kalendáře, jak Nepraktův tak náš budoucí, můžete s ním nebo se mnou projednat…

Článek Spanking, pan Neprakta a kalendáře… se nejdříve objevil na DARKPRESS.

– Další kaskadér tě poslal do háje? – utrousil posměšně Petr.

– Kdyby jen tam- povzdechla si. – Že prý pornoherce jejich Stuntagentura
nevede. Až prej budu chtít aby někdo hořel, nebo padal z baobabu, mám se
zeptat znova.-

– Tak rejžovi ten nápad rozmluv.-

– Ty jsi fakt vtipnej! Už mu někdy někdo něco rozmluvil? Jednou řekl, že tam
chce reálnou exekuci, tak jí tam dostane, kdyby si měl k tomu pranýři
stoupnout sám. Já mám jediné štěstí, že to má být anonymní vesničan a ne
dubl někoho slavného. –

Chvíli bylo ticho. Petr si prohlížel fotografie komparzu a Helena hledala
kontakty na další kaskadérské agentury, kde zaručeně zase nepochodí.

– Fakt řekl pornoherce?- zasmál se najednou Petr.

– Jo. Co má tohle společného s pornem? –

– No, něco málo možná jo, jen s tím rozdílem, že tam nemají kaťata…….
bude mít ten náš kaťata, že jo?-

– Samozřejmě! Jen z něj strhnou košili a přímo na kameře dostane tak tři
čtyři rány. Pak střih. Všechno.-

– Na první dobrou?-

– Tak samozřejmě, že se to musí nejdřív nazkoušet, pro kameru a tak..-

– Takže spíš deset patnáct…dostane doufám patřičné bolestné?-

– No… pokud v rozpočtu něco najdeme….-

– Takže za standartní sazbu normálního komparzu? Tak má milá, na to se ti
kaskadéři zvysoka vys……-

Petr nemohl jadrně vyjádřit, co by se kaskadéři zvysoka, protože ho v
nejlepším přerušilo zuřivé zvonění telefonu. Helena po něm s nadějí hmátla,
ale než stačila vyhrknout – Produkce-, ze sluchátka se s chroptěním začaly
linout pronikavé zvuky, naznačující, že na druhém konci někdo řve, div si
neobrátí plíce naruby.

Linuly se dlouho. Helena střídavě rudla a bledla. V krátkých momentech, kdy
se původce verbálního rozhořčení nadechl k dalším litaniím, občas stihla
zakoktat něco ve smyslu – Ano, pane režisére, ne, pane režisére, já nevím,
pane režisére, budu se snažit, pane režiére….-

Pak křik utichl s hlasitou ránou, jak pan režišér zřejmě rozmlátil
sluchátkem telefonní aparát.

Heleně se začaly lesknout oči. Petr si toho všiml, ale nechápal, proč je
Helena tak naměkko. Tyto výlevy patřily ke každodenní rutině.

– Hele, zaslechl jsem něco jako prachy, neschopná, okamžitě a padáka, slyšel
jsem dobře?-

– Jo.-pípla Helena. Petr se trochu zamračil. Výhrůžky se většinou týkaly
poškození tělesné schránky provinilce, ale když přišel na řadu padák, už to
bylo opravdu vážné.

– Takže má už zaplacené exteriéry a jestli do týdne nebude mít svého
vesničana u pranýře, tak tě vyrazí?-

– Ne. Za dva dny,-

Helena se už doopravdy rozplakala.

– Kde mám vzít nějakého masochistu, co se nechá dobrovolně zadarmo spráskat?
–

Petr nadzvedl jedno obočí.

– A víš, že bych možná něco věděl? Můžeš na zítra zajistit malé studio na
casting? Mám skvělý nápad. Věř mi, že zítra touhle dobou budeš mít svého
muže. –

Helena k němu zvedla ješte mokré oči. Na Petra prostě byl spoleh.

Ráno, když šla Helena do práce, stál ve vrátnici hlouček lidí. S nadějí, že
se jedná o její statisty si je chtěla nenápadně prohlédnout, ale pak
usoudila, že se zřejmě jedná o jiný casting. Většinou to byli obtloustlí
nevhlední starší pánové nebo naopak vycmrndlí mladíčci samý uher. Dokonce
mezi nimi bylo několik žen. Helena se usmála. Že to tedy byly krasavice.
Zmalované jako kraslice a pištěly divnými hlásky. Heleně blesklo hlavou, že
vypadají spíš jako transwestité, ale třeba byl ten casting vypsán právě na
takové typy.

– Inu každý jsme nějaký, – pomyslela si a vešla do své kanceláře.

Na stole už ležel štos papírů a zpráva, že v devět je malé studio k
dispozici. Petr měl mít odpolední, výběr tedy záležel jen na ní. Začala si
představovat, jak a koho asi dnes zvolí.

Role bitého vesničana byla jasně definovaná. Někdo mladý, urostlý, sportovní
typ, aby u něj vynikly svaly, až bude poután k pranýři. Role je to epizodní,
jeden natáčecí den, možná později postsynchrony. Ale bude mu vidět i do
obličeje, takže pokud možno aby byl i hezký, delší vlasy by neškodily…..A
trochu musí hrát, bolest bude reálná, ale aby ji taky nějak ustál. Ono
zahrát statečného rebela taky není jen tak samo sebou, musí v tom být oči,
mimika, srdce…

– Slečno Heleno! Máte tam první uchazeče.-

Helena se vytrhla ze snění o bičovaném krasavci a šla na to.

Když vešla do studia, někdo tam už stál. Helena se nejdřív lekla, že je to
uchazeč o roli, ale asi to byl nějaký údržbář. Flanelová košile, tesilové
kalhoty vytažené až někam do podpaží, mastné prořídlé vlasy a dost tupý
výraz. Asi zabloudil.
-Co byste potřeboval?-

Upřel na ni oteklé oči a huhňavým hlasem něco zabučel.

– Co prosím?-

– Nhaphlácat.-

. -Cože, já vám nerozumím.-

– Vhy jsthe dhomina?-

– Cože jsem?-

-Dhomina? –

Muž udělal pár kroků k ní. Dost páchnul potem. Helena se vyděsila, nevypadal
sice agresivně, ale jeho blízkost byla velmi nepříjemná.

– Prosím vás, kdo vás sem pustil? Co tady chcete?-

– Nhaplácejthe miii, phrosííím – Taky mu táhlo z úst.

– Odejděte! Hned, nebo zavolám ochranku!-

Muž svěsil už tak dost ohnutá ramena a ucouvl.

– A nhaplácáthe mhi?-

– Ne! Ven!-

Konečně se vyšoural ven.

Helena chvíli ten šok vydýchávala, ale po chvíli odhodlaně zavolala dalšího.
Podívala se do papírů, kolik mu asi tak má být a když zvedla oči, čekal ji
další šok. Muž, který stál před ní byl nahý. Tedy ne úplně, na nohou měl
ponožky a na hlavě policejní čepici. Zaječela a uskočila za židli stylem,
který by lecjakého varietního umělce naplnil závistí.

– Proč nemáte nic na sobě? –

– No přeci, abys viděla můj vejcajk, ne?- Mládenec byl sice sportovní typ, o
tom nebylo pochyb, ale jeho pohyby naznačovaly, že spíš než na bradlech toho
víc nakroutí někde u tyče. Evidentně čerpal inspiraci u Travolty nebo Yula
Brynera.

– Verc…co? –

– Podívej, kočičko, nemáte tady zrovna teplo, ale dej mi pár chvil a já si
ho nahoním. –

– Cože? Ne! Nic si tento… a hned se oblékněte!-

– Ale nech toho, takových já znám, nejdřív děláte zagorky a pak byste ho
člověku nejradši spolkly celýho. A koukej, jakou mám prdelku, hele! – Otočil
se a vystrčil na Helenu zadek.

– Řekni, jestli znáš někoho s takhle luxusní prdelí, co? Když budeš hodná,
smíš si s ní užít.- Na podporu svých slov se oběma rukama chytil za půlky a
zacvakal s nimi.

Ještěže byl v místnosti telefon. Helena rychle vytočila číslo na ochranku a
nahlásila nebezpečného maniaka. Když ho vyváděli, ještě stihl vykřikovat na
všechny strany něco o frigidních kravách, které by byly celé šťastné, kdyby
jim dovolil ho vykouřit.

Helena dopila kávu a zocelena kofeinem se odvážila zvolat – Další! –

Dovnitř něco vstoupilo….ne ono to nevstoupilo…..v češtině není adekvátní
výraz pro pohyb, který to stvoření používalo k přesunu z místa na místo.

Bylo to něco mezi poskakováním zraněného vrabce a kymácením se zaoceánského
parníku ve vlnách při příšerné bouři.

Helena vytřeštila zrak. Usoudila, že to zřejmě nebude viktoriánský pohřební
vůz, i když vše tomu nasvědčovalo. Nakonec vyhodnotila, že v té záplavě
lesklých černých volánků a bělostných krajek je zřejmě schován člověk. Po
nějaké chvíli nabyla jistotu. Ano, musel to být někdo asi dva metry vysoký a
zhruda dvěstě kilogramů těžký. Potácelo se to v jehlových lackových
kozačkách a kroutilo to sebou jako turecká bajadéra.

– Paninko, tak jsem tady.- zapištělo to takovou fistulí, že praskly dvě
okenní tabulky. Pak to našpulilo krvavě rudé pysky zářící mezi loknami
slunečničově žluté paruky a zamávalo řasami, ze které by se nemuselo stydět
žádné koště. Pak si to naklepalo obří umělá ňadra, která z celé sestavy
trčela asi metr dopředu.

Helena se podívala do hrnku jestli nezbyl ještě lok kávy. Nezbyl. A stejně
by nepomohl. Na tohle by pomohl asi jen rum.

– Co mi o sobě povíte ? – naprosto mechanicky a absolutně odosobnělým hlasem
ze sebe vypravila.

– Já jsem zlobivá služtička!- zakvičelo stvoření.

-Ach tak. A proč si myslíte, že hledáme právě vás?-

– Protože jsem zlobivá a vy hledáte někoho, koho byste ztrestali.- Tohle s
dotyčným natolik zamávalo, že se zakuckal a chvíli lapal po dechu.

Heleně už to začínalo být jedno.

– Dobře, děkujeme za váš čas, my se vám pak ozvem.-

– Ale určitě, nezapomeňte!- zašveholilo to a odhopsalo.

– Ne, nebojte se, na tohle nezapomenu. Nikdy. Do smrti.-

Ubohá Helena.

Když Petr přišel na odpolední, už byli všichni pryč.

Helena seděla stále ještě ve studiu a bez hnutí zírala před sebe.Na Petrův
příchod nijak nezareagovala. Přišel až k ní a s obavami si ji prohlížel.

– Jsi v pořádku? –

Konečně se na něj podívala a pak oči zase sklopila.

– V pořádku?- Dlouho nic neříkala. – Ne, nejsem v pořádku. – hlas měla tichý
a chvěl se.

– Co se stalo, nepřišli? –

– Přišli.-

– No vidíš! Tak to dobře dopadlo.-

– Jo…. dopadlo. Zítra můžu jít na pracák.-

-Jak to?-

Helena se pomalu zvedla a podívala se mu zpříma do očí. Petr mimoděk ucouvl.
Bylo to dost divné, jako by z jejího pohledu čišela nenávist, což u ní nikdy
předtím nezaregistroval.

– Můžeš mně říct….- hlas najednou nabýval na síle a také zřejmě na
agresivitě. – Můžeš mně říct, kde jsi ty lidi vzal? Kdes na ně přišel? Co to
bylo vůbec za LIDI?!! – poslední slovo přímo zařvala.

– V jednom bdsm klubu….- váhavě odtušil Petr. – …..tam jsou lidi, co si
nechají dát bičem a tak…..- nějak mu došlo, že se to zřejmě celé vymklo z
rukou.

– V jednom bdsm klubu…..- opakovala výhrůžně. – Tak já ti něco
povím…….- hlas nabýval na intenzitě, – pět hodin si připadám jako na
psychiatrii! Jeden větší magor než druhý. Šedesát šílenců! Kdo nebyl
převlečený za ženskou, ten byl rovnou nahý! Kdo nebyl nahý hned, ten se
svlíkal potom. Ukazovali piňdoura nebo zadek! Nebo oboje! Říkali mi buď
MADAM nebo PANÍ nebo BOHYNĚ a tak….. Buď sem přilezli po čtyřech nebo se
rovnou připlazili po břiše! Asi dvacet si jich přineslo rákosku a na kolenou
mne prosili, ať jim našvihám a dva vibrátor, abych je s ním VOJELA – CITUJI!
Čtyři mi chtěli líbat nohy a jeden mi ukradl botu, aby s ní mohl …..
tooooo… A kdybys viděl, jak vypadalí! Nikdo z nich nevypadal normálně!
NIKDO!- Teď už vysloveně ječela. Pak se zarazila. Uneveně sedla na židli.

-Ne…nemůžu takovou práci dělat. Nemám na to.-

Petr jí nesměle položil ruku na rameno. Setřásla ho. Zamračil se.

– Promiň…Tohle jsem netušil, opravdu…..-

Znovu se jí dotkl. Tentokrát jeho ruku snesla. Pohladil ji po zádech.

– Co budeš dělat?-

– No, večer si sbalím a půjdu si hledat jinou práci.Nejspíš v ocelárnách,
abych měla jistotu, že tam budou opravdu chlapi.- Ted už se i trochu zasmála
a Petr s ní. Byl rád, že se z toho pomalu dostává. Znovu ji pohladil,
tentokrát po vlasech. Znebybněla a tázavě po něm otočila oči. Avšak kouzlo
okamžiku surově přetrhlo zazvonění telefonu z kanceláře.

– Rejža.- odtušila odevzdaně. – Vezmi to, prosím tě a řekni mu, že odcházím.
–

Petr odešel do kanclu a Helena spíš jen povrchně poslouchala, co říká.

– Ano. Ano, všechno v pořádku. Ano. Zítra v osm budeme všichni na place.
Ano. Nene, to slečna Helena. Dobře, vyřídím. Nashledanou.-

Došel zpátky a usmíval se na užaslou Helenu.

– Máš pochvalu.-

-Jako za co? Cos mu to proboha nakecal?-

– Pravdu. Že zítra budeme točit podle plánu. Scéna s výpraskem bude hned
jako první.-

Dívala se na něj jako na blázna. – Ty jsi mne neslyšel? Nikoho nemám! Koho
tam jako budou bičovat? Zlobivou služtičku?!-

– Ne. Mne.-

– Cože?-

– Mne. Za prvé si to asi zasloužím za to martýrium, do kterého jsem tě
zatáhl a za druhé nechci, aby tě vyhodil.-

Její přesvědčení, že se pominul, zesílilo.

– Ty se jako kvůli mně necháš reálně zmrskat?-

– Jo. –

– Jsi magor? –

– Jo.-

– Jako, že se ti tyhle věci líbí?-

– To ne, ale kvůli tobě to vydržím.-

Dlouho se na něj dívala a on její pohled opětoval. Pak se konečně osmělil a
políbil ji.

A dál už je to jiná pohádka.

Článek Casting se nejdříve objevil na DARKPRESS.

„Nějaký námitky?“ Válečnice mě chytla za vlasy a natočila k sobě. „No, trochu víc to škrtí.“ „Málo to škrtí, moc mluvíš!“ – a povolila provaz, kterej jsem měl kolem krku, pak mi jej několikrát omotala přes ústa jako roubík a přitáhla do lehkého záklonu. O nic lepší to nebylo.

Vydali jsme se na cestu. Musel to bejt nádhernej pohled, tři nedobře vystrojení a vyzbrojení zbrojnoši a krásná žena celá v kůži vedou spoutaného klopýtajícího mnicha s vykasanou suknicí kutny a provazem utaženým přes rozkrok. Cestou přelézáme několik padlejch stromů, několikrát mi rozvázali nohy a pak zase svázali, ale po čtvrtém stromu to vzdali a nohy nechali nespoutané. Celkově se provazy trochu povolily, takže to už neškrtí skoro vůbec a i tlak v rozkroku se zmenšil, ale jako roubík to funguje i nadále. Ruce jsou pořád svázaný pevně a proti čtyřem bych stejně neměl šanci, kdybych se chtěl o něco pokusit.

Vcházíme do zpustlé tvrze, dá-li se těch pár sutin tak nazvat. Dvojice strážných u brány se ukloní naší Amazonce, mě převezmou a beze slova strčí do nějakého kouta. Snažím se přes provazy v puse říct, že by mě mohli rozvázat, jen dostanu herdu do žeber. Zkontrolujou pevnost svázání, jeden z nich se ušklíbne, že to je jak kdyby mě svázala jeho prababička a pro jistotu mi sváže nohy nad kotníkama a přitáhne k rukám, do kozelce.

„Hele, duchovní outěcha přišla“, ozve se vedle mne. Teprve teď si všímám, že tu nejsem sám, vidím mladou holku, tak kolem dvaceti, nahou, v okovech s řetězy. Strážný ji švihne krátkým bičem: „Už ani slovo, nebo ten roubík dostaneš taky!“ Holka na něj vzpurně vyplázne jazyk, ale nepromluví. Strážný zahrozí bičem, ušklíbne se a odejde.

„Už jsou pryč, uvidíme na jak dlouho. To je bezbožnej kraj, viď? No jo, hradní paní to bere ráz na ráz. A bude hůř, věř tomu! Hele, a když ted máme čas, tak bych se mohla vyzpovídat, co ty na to?“ Mé nesouhlasné zahuhlání si vyložila úplně jinak.

„Hele, jakou mam šanci se dostat do nebe? Víš, panna už nejsem, oddavky ale za sebou ještě nemám, ale to, no víš, co, dělám moc ráda – sama, nebo s jedním pacholkem z vedlejšího statku, on ti ho má velkýho a bolí mě to, ale nějak je to tak lepší…“ Snažím se jí přes roubík říct, že to s rozhřešením není tak snadný, jak to vypadá, ale snad to ani nevnímá. „…se mnou, ale i s děvečkou od nich ze statku, prasák! To já bych nikdy, no, nikdy, kdyby vona nebyla taková trubka, vona mi kdysi, no, kluci mě drželi a – jé, co když ti zkusím rozvázat ten roubík? Pocem blíž, no, takhle nedosáhnu, ty se ani neumíš plazit, hele, to já, když mě ten můj sváže do kozelce… nebo hele radši ne, voni zas přijdou strážný, to radši vydrž, kde jsem to přestala, no, voni mě kluci drželi a ona mě mlátila kopřivou přes prsa a přes zadek, hele, pálilo to strašně, ale pak jsem si do frndy strkala prsty, bylo to úžasný…“

Bože, za co? Holka, z jejího monologu jsem vytušil že se jmenuje Berenika, brebentí o svejch milostnejch zážitcích, o tom, jak má ráda okovy, teda pokud netlačej, jak ji ten její občas zbije, i když se snažím to pouštět druhým uchem ven, tak to nejde, za moment jsem z toho regulerně vzrušenej, jo, nejni zpověď jako zpověď, ale rozhřešení nebude, to po mně, holka, nechtěj.

Nevím, jak dlouho ležím na zemi, ale je to nepohodlné. Bolí mě čelisti, v puse mám saharskou poušť a dává se do mě trochu zima. Za chvíli nám strážní přiváděj další společnost, oblečenej jak jeden z velitelčinejch poskoků, na hlavě zavázanej hrubej pytel, to na debatu nebude, nejen že mi nesundali roubík, ale ještě mi zavázali oči, abych neviděl, kdo to je, až mu sundaj ten pytel z hlavy.

Když strážní odejdou, Berenika je ticho, že by ji odvedli? Nebo taky dostala roubík? Nevím, jak dlouho ležíme, bojuju se svalovou křčí v nohách, přece jen tohle spoutání není nic moc pohodlnýho.

„Dost lelkování, vstávat, lajdáci!“ zazní zvučný hlas. Nějaké ruce mi rozvážou nohy, no to je dost, už mě bolí celej člověk, nadzvednou mi hlavu a přes provazy mi do pusy lejou studenou vodu, teče mi všude, ale naštěstí i do krku, dlouho jsem nepil nic lepšího. „Stačí! Vstávej“ S rukama za zády a provazem v rozkroku to jde docela blbě, navíc mám furt zavázané oči, ale někdo mi pomáhá vstát a opře mě čelem o zeď. „Tady stuj a ani se nehni,“ řekne polohlasem. Evidentně pomáhá vstát i ostatním dvěma.

Po chvíli cítím smyčku provazu kolem krku a někdo za ni tahá. „Žádný hlouposti!“ Sundá mi pásku z očí a já vidím, jak jsme všichni tři k sobě přivázáni za krk – velitelčin poskok (dobře mu tak) je polonahý, v ústech řemen jako roubík, ruce dalším řemenem svázané za zády. Třetí je Berenika, nahá, ruce a nohy v okovech, spojené řetězy, v ústech kus větve přivázaný jako udidlo.

„Tak jdem“ zavelí vysoký chlapík v temně rudém varkoči, kolem pasu důtky, a zatáhne za provaz. Jdem za ním v podivném procesí. Projdem přes nádvoří tvrze do síně – nebo spíš do toho, co ze síně zbylo. Na prostém dřevěném křesle trůní velitelka s grácií císařovny, vedle ní po každé ruce jeden kat, oba mají u pasu biče a důtky, kápě na hlavách a ruce v bok.

Zastavíme pár kroků před nimi, chlapík nás postrčí, abychom poklekli a sundá nám roubíky. „Mluvit jen, když budete vyzváni, holoto! Nebo…“ Pro mne za mne ani nemusí výhrůžku dodávat, po tom provazu mám tak ztuhlou pusu, že o mluvení ještě chvíli nebude řeč.

Velitelka si dala chvíli načas a pak spustila přesladce: „Vítejte na mém hradě! Doufám, že vám má pohostinnost vyhovuje, nerada bych slyšela nějaké stížnosti, že se vám snad nedostalo vlídného přijetí, nebo že snad vám tu něco chybělo.“ Mám na jazyku peprnou odpověď, ale radši ji spolknu. Jak kdyby mi četla myšlenky, její hlas nabral jízlivější tón: „Chceš k tomu snad něco dodat, zpustlý mnichu? Nebo ty, helbrechtice povětrná? Ty, zrádče, ty ani nemáš právo na mě pohlédnout, natož cokoli namítat! Tebe si vychutnáme jako prvního.“ To by mě zajímalo, co jí proved, protože ještě před nějakou hodinou byl u ní jednoznačně v přízni, teda ne že by se na mě a na tu holčinu koukala nějak o moc vlídnějc.

„Johane z Křivé Lhoty, jsi vinen z napomáhání k útěku a smilstva, odsuzuji tě tímto ke ztrátě hodnosti zbrojnoše a k trestu jednoho sta ran bičem! Trest budiž vykonán ihned!“ Trochu se mi zatmělo před očima, sto ran je fakt hodně. Odsouzený jen hlesl: „Vůle vaše, má paní,“ jinak na sobě nenechal nic znát, ani se nepohnul, dál klečel se sklopenou hlavou, čekal, až ho kati pobídnou, aby se zvedl, odvedli ho k vedle stojícímu sloupu a tam mu připoutali ruce vysoko nad hlavu. Roztrhli mu halenu a obnažili svalnatá záda. Jeden kat odstoupil dva metry za jeho záda, druhý se zeptal, zda je připraven přijmout trest. „Chcípni, pse,“ procedil potichu odsouzený mezi zuby. Kat se jen usmál a on i jeho kolega se zlehka uklonili směrem k velitelce. Ta pokynula: „Začněte, mistře kate. A vy dva se dobře dívejte, je to velmi zábavné a poučné.“

Kat, který stál vedle sloupu s připoutaným mužem odstoupil kus stranou, kat stojící za zády odsouzeného se znovu uklonil a pozvedl bič. Počkal asi pět vteřin, pak s obřadnou elegancí poslal na odsouzencova záda první ránu. Konec biče dopadl mezi lopatky, zanechal po sobě narůžovělou stopu. Muž syknul, ale ani se nehnul. Víc jsem sebou při té ráně trhnul já. Kat pár vteřin počkal a ránu opakoval, konec biče dopadl jen malý kousek pod první stopu. Tentokrát muž ani nesykl, ani se nepohnul. Kat rány opakoval v intervalu asi deseti vteřin, s neochvějnou jistotou, klidem a elegancí. S každou ranou mnou projelo zachvění a začínal jsem se potit. Odsouzencova záda se postupně zbarvovala do červena, jak na nich přibývalo čar po biči, občas už začaly prosakovat krůpějky krve. Muž po dlouhou dobu nehnutě držel a nedával najevo bolest, ale čím dál víc bylo vidět, že ho to stojí velké přemáhání, při zhruba padesáté ráně už se chvěl a na každou ránu reagoval syknutím. Nic víc. Ty rány nebyly bůhvíjak silné, kat do toho moc síly nedával, ale i tak bylo jasné, že to není zrovna čajíček. Kradmo jsem se podíval na velitelku. Seděla pohodlně na dřevěném křesle a sledovala exekuci s nelíčeným zájmem a spokojeností. Na tváři měla lehce mrazivý úsměv. Najednou vedle mě vzlykla Berenika. Podíval jsem se na ni a viděl, jak se celá klepe a přitom nemůže odtrhnout oči od exekuce v hypnotizujícím rytmu. V tu chvíli jsem si proti ní i přes směsici vzrušení a strachu připadal až nepříjemně klidný a nad věcí, od klečení mě jen bolely kolena.

Překvapivě náhle rány ustaly, kat se uklonil velitelce a zůstal stát, připraven, jakoby snad měl v exekuci pokračovat. Zbičovaný muž se sice chvěl po celém těle, záda samý krvavý šrám, ale stál jistě na svých nohou, nevydal ani hlásku. „Dobrá práce, jsem spokojena.“ Velitelka s úsměvem pokynula, kati osvobodili muže od sloupu, ruce mu ale vpředu nechali spoutané a jeden z katů jej odváděl pryč.

„Ale ale, holubičku nám to nějak zaskočilo,“ pronesla sladce ironickým hlasem, s pohledem upřeným na vedle mě klečící dívku. „Tys nevěděla, že ode mě ze služby se neodchází ani neutíká? Kams měla namířeno? Za ním?“ Naznačila směr k nyní prázdnému sloupu. „Ne, má paní, to je mejlka, já, ne, já…“ zakoktala se a začala vzlykat.

„Má ti snad jazyk rozvázat mistr kat?“ „Ne, prosím, jen to ne…“, vzlykala, „já chtěla jen… zkusit… na chvíli…“. „Tak na chvíli, pravíš“, vstala velitelka z křesla, přišla pomalu k ní a chytla ji za bradu, zvrátila jí hlavu dozadu a zasyčela jí do obličeje: „Podívej se mi do očí, couro! Dám ti poslední šanci! Dostaneš pětadvacet ran rákoskou a pak na hodinu na pranýř, aby ses dál neklepala zimou! No a jestli se to bude ještě někdy opakovat, prodám tě do otroctví!“

Pohled trochu zdola, trochu z boku na dobře vyvinutou velitelku blízko vedle mě byl nádhernej, až mě to trochu vzrušilo. „Jo, udělej si dobře,“ řečeno polohlasem mě ale překvapilo. Ne, nepatřilo mě. Bereničina drzost ale zaskočila velitelku evidentně taky, protože polkla, pár vteřin mlčky sledovala její tvář a pak řekla: „Padesát! Pak ostříhat dohola a na pranýř, dokud se neomluvíš!“ Proboha, těch vlasů je věčná škoda, to přece nemůže myslet vážně, ale nahlas jsem neřekl nic, asi jsem srab, lek jsem se, že bych o ně mohl přijít taky. Dívce evidentně došlo, že přestřelila, začala se omlouvat, prosit, že o vlasy přijít nechce, ale velitelka ji nedopřála sluchu, pokynula strážnému, který u nás stál, ten ji mezi zuby vklínil kus dřeva jako roubík a pevně utáhl motouz za hlavou.

V tu chvíli už k ní oba kati přinášeli vehement, takovou vysokou stoličku s řemeny, přes ní ji surově přehli, spoutané ruce vpředu připevnili, pak nohy k nohám vehementu, dívka se na tom nemohla skoro ani pohnout. Chvilku se trochu cukala, ale jen si zařezávala víc pouta do rukou i nohou. Velitelka evidentně nikam nespěchala, počkala, až se uklidní, pak řekla studeně: „A budeš si to počítat a děkovat. Spleteš-li se,“ odmlčela se a vytáhla odněkud ostrou dýku a špičkou jí zlehka přiložila k hrdlu připoutané dívky, „taková rána se nepočítá. Krom čísel, každý slovo navíc, rána navíc. Jasný?“ Dívka s hrůzou v očích neznatelně přikývla.

„Jasný?!“

„Ano, paní…“

„A tohle je malý závdavek!“ Zamávala jí před očima uříznutým pramenem vlasů, ale nedopřála jí ani čas, aby se mohla víc vyděsit.

„Nuže, mistře kate, začněte.“ Kat se uklonil, byl to ale ten druhý, ne ten, co předtím bičoval, napřáhl se a dopadla první rána. Dívka vyjekla, nadechla se, ale než stačila něco říct, padla druhá, pak třetí a čtvrtá. Na zadečku nabíhala jelita, dívka se snažila popadnout dech. „Zadrž!“ Ostrý povel rozřízl vzduch a zarazil kata v nápřahu. „Tyhle se samozřejmě nepočítají. Ty, kate, počkej dokud neuslyšíš číslo! A opakuju – ty mi krom počítání za každou ránu poděkuješ, rozumíš?“ Dívka přikývla. „Celou větou!“ „Za každou rá… ránu… po… poděkuju, má paní.“ „No proto! A jedem od začátku, vyřiď si to pak s tím nedočkavcem. Kate!“

Kat se znovu uklonil, podíval se na svou velitelku, bylo vidět, že má docela nahnáno, jasně věděl, že tohle byla jeho chyba – nebo tak mi to aspoň připadalo. Napřáhl, počkal dvě vteřiny a švihnul. Zasvištěla rákoska, pleskla na zadeček, dívka vyjekla, nadechla se: „Jej, jedna, děkuji, paní.“ Svist, rána, vyjeknutí, „Jej, dvě, děkuji, paní.“ Svist, rána, vyjeknutí. „Tři, děkuji, paní.“ Kat vždy čekal v nápřahu, než uslyší celou tu větu a hned potom udeřil. S každou ranou mnou projel záchvěv stejně jako před tím při bičování, pohled na týranou krásnou dívku byl ale mnohem vzrušivější, na prdýlce naskakovaly rudé pruhy, navíc když velitelka tentokrát stála, ruce v bok, její poprsí se povýšeně dmulo. Vším tím sem cítil, že se erekce asi nedá přehlédnout, trochu jsem se nahrbil, aby to nebylo tak moc vidět, ale všiml jsem si, že velitelce to neušlo, ale nedala na sobě nic znát a pozornost opět obrátila k rákoskou týrané dívce. „Auu… Dvacet jedna, dě… děkuji paní. Jau.. Dvacet… dva, dě…kuji, paní.“ Zadnice už celá červená, pauzy mezi ranami se postupně prodlužovaly, dívka dýchala zrychleně, po tváři jí tekly slzy, kat čekal na číslo bez známek netrpělivosti, zato hradní paní sledovala exekuci s trochu menším zaujetím než prve to bičování: „No, kolik? Nezdržuj!“ „Auuu… Čtyřicet… šest.“ „A děkovat bude jako kdo?“ „Dě… kuju…“

„Auu… čtyřicet… sedm …kuju, paní… Auu… čtyřicet… šest ďkuju paní… Auu… čtyřicet… pět …sss… kuju… paní.“

„Hm, divný počty,“ ušklíbne se hradní paní.

„Auu… čtyři … cet … pět …dě..kuju … paní … Auu… čtyři … cet … pět …dě..kuju … paní“

„Auu… čtyři … cet … pět …děkuju, paní,“ jako by se zasekla na jednom čísle, věty už skoro vykřikuje…

„Auu… čtyřicet… šest, děkuju, paní, auu, čtyřicet sedm, děkuju, auu, čtyřicet vosum, děkuju pa… aúú… čtyřicet devět… děku… aúúú padesááááááá…“ Při poslední ráně zkroutila dívku křeč, slova se slily v hysterický křik, který pozvolna slábnul, i křeč povolovala a na tváři zmučené dívky se rozlil blažený výraz a to ticho by se najednou dalo porcovat nožem na sýr.

„Ta blaženost nepochybně z Ďábla pochází, jak bys ho chtěl vyháněl ty, chlípný mnichu?“ Hradní paní se na mě podívala s pohledem, z něhož bylo jasné, že dobrá odpověď neexistuje. „Svěcenou vodou a modlitbami,“ odpověděl jsem nejistě. Přistoupila ke mně: „A svatou zpovědí, viď? A jak bys rozhřešení dal? Tímhle?“ A nohou mi zatlačila na ztopořený penis, až jsem měl co dělat, abych udržel rovnováhu. Chvíli mě takhle dráždila s výrazem šelmy nad kořistí, pak najednou přestala a otočila se ke katům: „Odvažte ji, dejte jí napít a odvést k ranhojiči. A tohoto mnicha mi tamhle připravte, potřebuju, no, malou zpověď a lepší boží služebníček tu není.“ Na stříhání vlasů a na pranýř zapomněla, no připomínat jí to nebudu, ale, pro Krista, ta bezbožnice a zpověď? To nedopadne dobře.

Kati mě přinutili vstát a pak mě napůl dovedli, napůl odvlekli mezi dva stromy stojící na bývalém nádvoří na tři kroky od sebe. Rozvázali zbytek pout a hned mi začali přivazovat ruce roztažené šikmo vzhůru k těm stromům. „Sakra, strhněte z něj napřed ty hadry!“ Tak mě zase levou ruku odvázali, pravou ještě přivázat nestihli.

„Tak se ukaž, boží slouho, co máš za výbavičku,“ zašeptal mi přihřátým hlasem ten první z nich, sjel mi rukama po těle a pevně mi stitsknul koule, ale jen tak krátce, aby si toho hradní paní nevšimla, pak v klidu pokračoval dolů a vetchou sutanu řeholního řádu vytáhl nahoru přes hlavu. „Hele, pán je fajnová slečinka, von má ještě košilku, div ne s krajkama.“ a zajel mi pod košili. Bylo to příjemný i nepříjemný zároveň. „Tu košili mu zatím nechte, tý nebude škoda. A pospěšte si!“

Košile sice byla dlouhá, ale „výbavičku“ skrývala jen symbolicky. Kat se při přivazování rukou ještě párkrát jakoby náhodou otřel o můj napůl naběhlý penis. „Paní má a vládkyně, opravdu mu nemůžem pomoci i z té košilky? Hm, škoda…“

Jsi velmi ochotný, mistře kate, ale děkuji, v tuto chvíli se bez tebe, vlastně bez vás obou, obejdu. Od něj mi nebezpečí nehrozí,“ pomalu přišla ke mě, „vztáhnout ruku na bližního a ještě k tomu na ženu, to by byl smrtelný hřích, viď?“ Konec té věty už mi skoro šeptala do ucha. Ostře pokynula katům, ti už nečekali na nic a odešli, já tam zůstal jen v košili vydán na pospas hradní paní, přivázán jak k ondřejskému kříži, roztažené ruce i nohy, poměrně dost našponován.

„Vražda na tyranu není zločinem,“ řekl jsem s dostatečnou dávkou ironie. „Jo, tyran? Ty ani nevíš, co to je, holenku. No neboj, nedostaneš příležitost.“

S těmi slovy na mně roztrhla košili a postupně ji celou strhala. Cejtil jsem, jak se mi penis zvedá.

Stoupla si přede mne, jak jsem měl roztažené nohy, byly naše pohledy ve stejné výšce. Jednou rukou mě zezadu chytla za vlasy, druhou přimáčkla ústa a nos a kolenem přitlačila do rozkroku. „Špatnou vedeš řeč!“ Trochu mě přidusila, nedokázala stisknout ale tolik, aby mi nezbyl nějaký vzduch, přesto mě přešla chuť ji provokovat víc, než bylo vhodné. V kombinaci s kolenem v rozkroku to přidušení fungovalo dost vzrušivě.

Přitiskla se ke mě a začala mě nehty škrábat po celém těle, jen tak zlehka, pak mě obešla, zas se ke mě přitiskla a chytla mě pod krkem a zlehka přiškrtila, pak víc, až jsem začal lapat po dechu, na pár vteřin povolila a zase… Vzrušení mě úplně rozechvělo, po chvíli ale přestala se slovy: „To bys vyváz moc lacino, pacholku!“

Odstoupila ode mne, cárem z mé košile mi zavázala oči, další kusy použila na roubík: „Už’s toho namluvil dost!“

Zničeho nic krátký svist a na záda mi dopadla rána bičem, hned druhá a třetí, bolelo a pálilo to jako – no jako rána bičem. Tělem projela bolest i elektrická jiskra vzrušení zároveň. Pauza – po zádech se mi rozlilo příjemné teplo a v tom jauvajs, další rána a pak rychle další tři přibližně ve stejném místě pod rameny. A zase pauzička na vydechnutí. Svist a rána – tentokrát se mi konec biče dostal zleva dopředu na hrudník a skoro trefil bradavku, druhá rána šla zprava do podobného místa. Ta sadistka si mě vychutnávala, sotva jsem rozdejch sérii ran, přišla další, nebo jen ojedinělá rána, nikdy jsem netušil, kam a kdy. Bolestí jsem syčel do roubíku, vzrušením se třásl po celém těle, celé tělo pálilo a bolelo.

Nevím, kolik bylo ran, nepočítal jsem je, na to už jsem neměl. A proč taky, když to po mně nechtěla.

Ve chvilce, kdy jsem očekával další ránu, mě chytla znova pod krkem a pořádně párkrát přidusila. Pak mi sundala roubík. „Tak jaký máš poslední přání?“ „Vodu,“ zasípal jsem. „Skromnej kluk.“ Dala mi napít ze svého poháru vinný střik. „A kolik ještě? Deset? Pětadvacet? Padesát?“ „Pětadvacet.“ „Jo, ale budeš si je počítat a děkovat!“ „Ano, paní.“

V pomalém rytmu mi vysázela ještě pětadvacet ran a trpělivě čekala, až popadnu dech, řeknu číslo a poděkuju. Pekelná kombinace bolesti a vzrušení je nepopsatelná a úžasná… Po poslední ráně mě zase přiškrtila a kolenem zase zlehka zatlačila – výstřik byl skoro okamžitý.

Ani pořádně nevím, kdo mě odvázal. Poloklečím, polosedím nahý na zemi s rukama svázanýma za zády, chvěju se, pozvolna doznívá vzrušení, někdo mě natírá pekelně bolavý tělo něčím voňavým, i když to bolí a trochu pálí, není to nepříjemný.

Pozvolna se uklidňuju a je mi najednou krásně lehko… Nějaké ruce mi sundavají hadr z očí, slunce už zapadlo a na mě se směje Berenika, oči jí září jak drahokamy, vlasy rozpuštěné. „Hele, necukej sebou, vždyť tě strašně šetřila, nic nikde pořádně nemáš, jen trochu zarudlý, nějaký jelítka tak tři, čtyři…“ „No jo, není každej takovej hardcore jak ty,“ směju se, nebo spíš se o to snažím. „Ty ale na zadku toho moc nemáš, protože už ti kůže vůbec nekreslí, jak jsi omlácená.“ „No jo porád,“ ušklíbne se, „ale ty vlasy jí jednou vrátím, bestiii sadistický, to mě dostala.“ „Ukaž, kde ti ten pramen chybí“ „To je to, že nechybí, ty vlasy nebyly moje, to bylo z nějaký starý paruky, a já kráva jí na to skočila.“

„Víš, jak jsem se bála,“ ozve se hradní paní vesele, „že si zas obarvíš hlavu jak omalovánku a já si ničím paruku zbytečně? I tak jsem ti nemohla ten pramen ukázat na moc dlouho, protože bys to snadno poznala.“ „No jo, plánuju to, ale říkala jsem si, že až po tomhle larpu, mám vybranou pěknou fialovou a to by tady moc svítilo…“

Dává se do mě zima. Kus od nás sedí v objetí Johan s prvním katem, zády k nám, Johanova záda jsou temně rudá, kontrastujíc s katovýma skoro bílejma, neopálenejma, ozdobenejma jen decentním tetováním.

„Tak holoto, dost lelkování, kdo bude rozdělávat oheň? Já snad?“ naoko ostře houkne hradní paní. „No jo, kdo jinej, já jsem furt svázanej.“ „Tak prr, za tu hubatost jdeš tahat větve na oheň tak jak jseš, a neodmlouvej, nebo dostaneš nášup!“ „Hele, velitelko, já klidně to dřevo přinesu, ale ten nášup za tebe odpracuju mnohem radši“, zahlaholí Johanův kat. „Príma nápad,“ ještě to ani nedořekla, už vstávám a jdu tahat větve tak jak jsem, nahej, zbitej, se svázanejma rukama za zády, jde to blbě, naštěstí to tahám z hromady a jen kousek k ohništi. Nehodlám čekat, až to vezmou vážně, pro dnešek už docela stačilo a riskovat, že budu muset použít stopku, se mi nechce.

Oheň už hoří, nad ohněm pozvolna černaj špekáčky a je krásnej letní večer. Ale jak tak koukám po své velitelce, které klečím u nohou, večer ještě nekončí…

Ilustrační fotky bohužel s textem v podstatě nijak nesouvisí, pokud si ale ctěná čtenářko chceš v takto tématickém fotoseriálu zahrát, stačí se ozvat…

Článek Velitelka tvrze se nejdříve objevil na DARKPRESS.

Mr. Alan Halla of Palm Springs, California born on March 30, 1949 in Ostrava, Czech Republic passed away peacefully at age 71 on July 20, 2020.

Dloihá léta moderoval klub Spanking, klub, kde po velkém odlivu lidí z Lopuchu na facebook a jiné sítě, zůstalo dodnes jen pár skalních.

Al byl bodrý Ostravák, po 68.roce jako 19. letý emigroval napřed do Rakouska, pak do New Yorku a po poměrně dobrodružné cestě zakořenil v Palm Springs.  Do Čech ho po revoluci už vlastně nic netáhlo, rád v češtině diskutoval o spankingu, ale jeho realita byla americká – v praxi spanking rád provozoval, zmiňoval i řadu tématických večírků, které spolu se ženou navštěvovali i pořádali….

Ale, ať jsi, kde jsi, přeju pevnou ruku a dobrou trefu…

Edit.: Přidávám kresbu, kterou Alovi věnoval vrrattko v klubu Spanking na Lopuchu…

Článek Odešel velký ctitel spankingu… se nejdříve objevil na DARKPRESS.

Na rok 2020 jsem zatím zaznamenal čtyři tématické kalendáře, tři z toho není problém koupit, na dvou z toho se nějak podílí Darkpress  a z toho vám jeden můžu rovnou nabídnout…

Pro své přátele tradičně připravují hezký kalendář naši přátelé z Brna Mrs.Bojek a s.Ade, stejnou tradici dodržuje obchod Spoutana.cz

Novinkou je kalendář, které pro své přátele z fotek od Viky Kury a Kacíře připravila Madam Noorn na téma latex a TV/TS. Nahlídnout na něj můžete na stránkách Madam Noorn: http://www.noornworld.cz/fotokalendar-2020/   V prodeji za 150 Kč.

A to nejlepší na konec? Asi je to počin týmu přátel kolem Petra Svobody – jak jinak než na téma spank – a to ve formě dvanácti retro ohlédnutími do dávné i nedávné historie. Objednávat za 250 Kč můžete na stránkách rakosky-ratanky.cz nebo na kontaktech Darkpressu.

Článek Kalendáře 2020 se nejdříve objevil na DARKPRESS.

Celým večerem nás provede latexová pricezna BladeRain, modelka a cosplayerka, o níž je známo, že ráda kombinuje latex s různými cosplay kostýmy.

První přehlídka přinesla zajímavou kombinaci latexu a jiných materiálů, jako průhledného šifonu nebo řetízků… Příjemný catwalk, pro začátek dobré, uvidíme, co bude dál…

Druhé kolo přehlídky přesvědčilo o tom, že catwalk je nuda, že je dobře, když se na scéně něco opravdu děje. Téma druhé části bylo Roleplays a všichni si své role opravdu užili. Duo lékařka a sestřička v podání Gabriely a Klarysy, jak ze seriálu Sanitka – proč jak, zadní projekce i vypůjčená melodie na seriál odkazovaly dost jasně – krom vlastní interakce pak zachraňovaly zraněnou lyžařku Honeyhair, coby známou olympijskou přebornici.

Claudia OnCloud krotila hřebce (nebo valáška?) Altaira, Igor Hnízdo v podání Františka Grimma pro změnu krotil dvě rozjívené žákyně Mountbatten a BladeRain. Bohužel ani pádná ruka učitelova ani včas použitá rákoska nezabránila zločinu – třídní kniha byla zcizena.  Nicméně ruka zákona v podání slečny R. pachatele dopadla a důstojná soudkyně vynesla spravedlivý rozsudek, takže vše dobře dopadlo…

Diváci byli náramně spokojeni, reagovali už v průběhu, po závěrečném defilé byli účinkující odměněni vřelým aplausem…

To však ještě nebyl konec večera – ale o něm, a taky o focení v Gotice, až v dalším díle reportáže…

Článek Latex párty podle Ademy se nejdříve objevil na DARKPRESS.

Vězte tedy, že kalendář s tématem spankingu už je k doptání u Quiffa, v kontaktech Darkpressu, je k mání i v pražském Atelieru… Náklad je minimální, tak neváhejte…

Pro přátele a sympatizanty Darkpressu tu pak mám ještě jedno překvapení jaksi místo vytištěné novoročenky – ten ale poštou nezasíláme…

Článek Kalendář na rok 2019? se nejdříve objevil na DARKPRESS.

Pokračujte dále na Aryonův spankigový deník, kde se dozvíte více: https://aryondenik.blogspot.cz/2018/04/odborna-literatura-vyprasky-spol-ve.html?zx=ef81f20b8b5525ab

Ctitelům spankingu krom Aryonova blogu doporučím i poměrně aktivní auditko SPANKING na Lopuch.cz…

Článek Výprasky & spol. ve starých zvycích našich předků se nejdříve objevil na DARKPRESS.

A je to tady!!!!!!
Letos s menším zpožděním, ale stále ještě včas spankingový kalendář pro rok 2017! Tentokrát jsme zvolili poněkud něžnější formu zobrazení.

Opět ve skvělém týmu já, Paprička, Kacíř a připojivší se Pafouk a podržte se 10 modelek (skoro na každý měsíc jedna), jsme zažili spoustu skvělých chvil při focení, spoustu stresu při úpravě a obrovskou úlevu z výsledku. Tak nás nezklamte a kalendář si zakupte. Cena je 250,- za kus, náklad max 100 kusů, budete tedy mít doma velmi jedinečnou záležitost. Kdo nemůže dnes, bude mít možnost zakoupit v Atelieru později, popřípadě na mail kacir /zavinutec/ centrum /tečka/ cz a nějak už se domluvíme. Sdílejte, nakupujte a mějte radost.

Za produkční tým přeje mnoho radosti v Novém roce Quiff

Článek Každý měsíc jedna navíc – Spankingový kalendář 2017 se nejdříve objevil na DARKPRESS.