Předtím, než se rozepíšu o svých zážitcích ze studia Bad Reputation, vám musím něco napsat. Provazy mi připadaly vždycky jako fancy věc, trochu pro snoby. Já na estetiku moc nejsem (mám ADHD) a nebaví mě tedy tvořit dlouhé hodiny. Jsem praktická osoba se smyslem pro funkčnost.
O provazech jsem přemýšlela už v začátcích mého hraní si s osobou, ale jak jsem psala výše, bylo to pro mě zcela nefunkční apod. (to jsem si způsobila sama, jen tak mimochodem). Po rozchodu se svým přítelem, se kterým jsem byla subka, jsem se chtěla začít nějak vyvíjet. Vztah mi toho hodně dal a chtěla jsem to trochu využít. Bohužel moje první zkušenost byla neveselá a bolela. Nechci provazy způsobovat bolest i svým „obětem“ – tedy ne pomocí provazů. Ale díky vztahu jsem se začala zajímat o provazy, jejich vlastnostem. Ale ještě zcela. Až po rozchodu a setkání s jedním zvířátkem jsem si uvědomila, že to je zkušenost, kterou skoro neznám a minimálně ji potřebuji vyzkoušet, než řeknu absolutní ne.

Už se konečně dostávám k jádru věci. Poslední cirka 1,5 měsíce jsem tedy i díky zvířátku začala zajímat. Ale jako opravdu zajímat. Jsem typ člověka, který se rád učí a rád studuje vše do podrobností. Kdo mě zná líp, ví, že občas ženu až do extrémů. Provázky (moje oblíbené pojmenování spolu s provázkáři. To druhé slovo jsem poprvé slyšela právě u zvířátka) jsem koupila bavlněné kvůli jejich „bezbolestným“ vlastnostem (jsem hlavně spankerka a obecně mě baví jiné typy aktivit). A přihlásila se na setkání Provaznic od Bad Reputation.
V den konání jsem byla trošku nervózní a s představou, že se budu pouze koukat. Po delším hledání studia jsem ho našla a seznámila se s Ishtar, moc fajn slečnou, která Provaznice vede. Nakonec jsme tam byly jen my dvě. To mi ale vůbec nevadilo, díky tomu jsem se tolik neostýchala a ptala se na všemožné věci. Nejdříve mi vysvětlila pravidla studia a poté obecné poučky při hraní si s provázky. Vše vysvětlila úplně polopaticky, bez zbytečností a se statečností přežívala moje skákání do řeči a otázky. Na konci úvodních slov mi ukázala i svou KPZ, kde měla základní potřeby i věcičky, které se hodí třeba na aftercare.
Po tomto úvodu mi došlo, že učit se na medvídkovi je blbost, suba na procvičování sice mám, ale z praktičnosti bude dobré učit se i pomocí selfbondage. Tak jsme se z pohodlného koženkového křesílka uvelebily na zemi. Nejdříve mi ukázala, jak najít střed mého 10 m provazu a začaly jsme. No, co si budeme, moje trpělivost byla zkoušena opravdu pečlivě. Asi na 4. pokus se mi povedlo udělat ten základní dvojitý úvaz (single column tie) a stále jsem ho opakovala.
Ishtar mi předvedla na sobě, jak se s tím dá vyhrát. A mně v tu chvíli došlo, že to není jen o přesně daných postupech, ale i to volné seberealizaci. Že ke svému budoucímu „působení“ nepotřebuji umět techniku obrazců, ale že stačí, když budu umět základní smyčky/úvazy a pak dělat svůj styl. Je to velmi uvolňující zjištění. Při Isthařině selfbondage mi zopakovala dost důležitou věc – prokrvování.
Skončily jsme okolo 21:30 a domů jsem jela taxíkem, protože kdybych jela sockou, tak by se mi z toho přemýšlení o přestupech zamotala hlava.

Byla to velice příjemná zkušenost a změnila můj pohled na věc.

Foto: titulní – fotobanka, ilustrační – LenaOrlovsky

Článek Provaznice se nejdříve objevil na DARKPRESS.

Co vám tak poví dvacetiletá vypleskaná holka, která se teprve poznává? Možná jedinečný pohled na akci či jen další nudnou reportáž. Chci vám popsat svoje zážitky, svoje pocity i to, že nejsem úplně svatá. Ale kdo z komunity je, že?

Přípravy na tuto akci začaly již delší dobu předtím, a to především nákupem oblečení. Nebudu vás zatěžovat detaily, ale můj kufr na Štrbu obsahoval několik zajímavých kousků z oblasti lacku či koženky. Nechyběly ani nehty v modré barvě, protože můj přítel zbožňuje modrou barvu a já mu chtěla udělat radost.

Pátek byl ve znamení cestování. Jeli jsme celkem asi 8 hodin, a to včetně přestávek. Nejvíce jsem obdivovala hory na Slovensku, které jsou prostě nádherné. Už cestou jsem začala být lehce nervózní, ale Kacíř, který s námi jel v autě, mi dost pomáhal to překonat. Vedli jsme zajímavé rozhovory na různá témata, například o psaní tohoto článku či o srovnání filmu a knihy Spalovač mrtvol. Vezli jsme ještě pejska Spaidyho, ze kterého jsme si občas udělali legraci. Dojeli jsem po začátku večeře. Po večeři na mě dolehl strach (prostě to tak mám) a šla jsem od ostatních. Po chvíli přišel přítel a uklidnil mě natolik (to mu jde moc dobře), že jsem si jen otřela slzy a byla hned veselá. Za to ti moc děkuji, zlato. Více si z toho dne již nepamatuji.

Sobota pro mě byla hodně o překonávání hranic. Obojek jsem doteď měla jen jednou a pouta ne o moc více. Také jsem jako sub ještě nedostala na zadek, protože jsem se tomu hodně vyhýbala, jelikož jsem si myslela, že mi to nebude dělat dobře. Jak já jsem se mýlila. Prvním zbořením mých představ bylo odpolední dostání na zadek v rámci zkoušení hračky z 3D tiskárny. Bylo mi řečeno, že už nemůžu říkat, že nejsem ani trošku masochista. Bolelo to, ale pocit byl nepopsatelný, vzrušená jsem byla ještě dobrou hodinu.

Hraní se psem je velice zábavné, musím poznamenat. Ale hrát si se Spaidym jako se zástupcem psa antopomorfního je sranda ještě větší. Ráno jsme mu s přítelem nezapomněli koupit pamlsky a odpoledne jsem zjišťovala, co všechno Spaidy umí. Uměl hezky na vodítku a poslušně přinášel svoji červenou kostičku. Obrany jsme zatím necvičili, uvidíme, jestli na ně někdy dojde… Zkrátka odpoledne ve znamení pohody a klidu na místě s krásným výhledem, které penzion nabízí.

Večer jsem si vzala svoji oblíbenou sukni, hezké černé tričko s větším výstřihem a lackové podpatky od Bitracka, které jsem si u něj odpoledne vybrala. Nikdy bych neřekla, že budu mít velikost 39, ale opravdu to tak je. Po představování, které jsem doslova přetrpěla (nesnáším tento typ aktivit) jsem dostala na krk svůj obojek. Pocit to je nepopsatelný. Motala se mi slastně hlava a hůře (v tom dobrém, samozřejmě) se mi dýchalo. Poté jsem ještě dostala kožená pouta, která jsem měla nasazená celý zbytek večera. Měla jsem je dokonce i zapnutá k sobě, jen když jsem šla pro pití, tak jsem si je nechala rozepnout, abych se nezabila na schodech. Na podpatcích totiž ještě moc neumím a schody jsou zabiják občas sám o sobě.

Ale večer ještě pokračoval. Myslela jsem si, že budu celý víkend jako subka, ale nakonec se to trošku zvrhlo. Zkusila jsem totiž trampling plnou vahou v mých lackových podpatcích a v tu chvíli jsem se jako sub opravdu necítila. Dělala jsem naschvály, zarývala podpatky úplně na doraz a pohupovala se na vlně rozkoši. Jasně, že pod mýma nožkama neúpěl můj přítel, ten se na to díval s tajemným leskem v očích… Po masáži mých nožek po tramplingu jsem se vydala dolů, abych zjistila, že už jedeme. Tak jsem si šla sbalit věci a jeli jsme na ubytování. V tu chvíli jsem zase byla poslušná subka.

Neděle byla ve znamení loučení, odjeli jsme asi v 10 dopoledne. Čekali jsme na Spaidyho, jelikož šel na procházku s ostatními. Bylo hrozné vedro, co si budeme povídat. Ta příroda na Slovensku mi bude chybět… Přijeli jsme okolo 19. hodiny do Brna, cestou jsme ještě rozváželi apod. Na bytě jsme s přítelem padli do postele a nikdo o nás už ten den nevěděl.

Akce se mi moc líbila, i když byla ve znamení smutku, jelikož pár dní před tím umřel známý člen komunity a v pátek proběhla vzpomínka. Poznala jsem nové lidi, navázala nová přátelství a odnesla si nevšední zážitky.

Text: LenaOrlovsky, Foto: Kacíř

Vzpomínka na Jožka Akorda Tramplemana, který nás opustil týden před Štrbou

Článek Poprvé na Štrbě se nejdříve objevil na DARKPRESS.