– Další kaskadér tě poslal do háje? – utrousil posměšně Petr.

– Kdyby jen tam- povzdechla si. – Že prý pornoherce jejich Stuntagentura
nevede. Až prej budu chtít aby někdo hořel, nebo padal z baobabu, mám se
zeptat znova.-

– Tak rejžovi ten nápad rozmluv.-

– Ty jsi fakt vtipnej! Už mu někdy někdo něco rozmluvil? Jednou řekl, že tam
chce reálnou exekuci, tak jí tam dostane, kdyby si měl k tomu pranýři
stoupnout sám. Já mám jediné štěstí, že to má být anonymní vesničan a ne
dubl někoho slavného. –

Chvíli bylo ticho. Petr si prohlížel fotografie komparzu a Helena hledala
kontakty na další kaskadérské agentury, kde zaručeně zase nepochodí.

– Fakt řekl pornoherce?- zasmál se najednou Petr.

– Jo. Co má tohle společného s pornem? –

– No, něco málo možná jo, jen s tím rozdílem, že tam nemají kaťata…….
bude mít ten náš kaťata, že jo?-

– Samozřejmě! Jen z něj strhnou košili a přímo na kameře dostane tak tři
čtyři rány. Pak střih. Všechno.-

– Na první dobrou?-

– Tak samozřejmě, že se to musí nejdřív nazkoušet, pro kameru a tak..-

– Takže spíš deset patnáct…dostane doufám patřičné bolestné?-

– No… pokud v rozpočtu něco najdeme….-

– Takže za standartní sazbu normálního komparzu? Tak má milá, na to se ti
kaskadéři zvysoka vys……-

Petr nemohl jadrně vyjádřit, co by se kaskadéři zvysoka, protože ho v
nejlepším přerušilo zuřivé zvonění telefonu. Helena po něm s nadějí hmátla,
ale než stačila vyhrknout – Produkce-, ze sluchátka se s chroptěním začaly
linout pronikavé zvuky, naznačující, že na druhém konci někdo řve, div si
neobrátí plíce naruby.

Linuly se dlouho. Helena střídavě rudla a bledla. V krátkých momentech, kdy
se původce verbálního rozhořčení nadechl k dalším litaniím, občas stihla
zakoktat něco ve smyslu – Ano, pane režisére, ne, pane režisére, já nevím,
pane režisére, budu se snažit, pane režiére….-

Pak křik utichl s hlasitou ránou, jak pan režišér zřejmě rozmlátil
sluchátkem telefonní aparát.

Heleně se začaly lesknout oči. Petr si toho všiml, ale nechápal, proč je
Helena tak naměkko. Tyto výlevy patřily ke každodenní rutině.

– Hele, zaslechl jsem něco jako prachy, neschopná, okamžitě a padáka, slyšel
jsem dobře?-

– Jo.-pípla Helena. Petr se trochu zamračil. Výhrůžky se většinou týkaly
poškození tělesné schránky provinilce, ale když přišel na řadu padák, už to
bylo opravdu vážné.

– Takže má už zaplacené exteriéry a jestli do týdne nebude mít svého
vesničana u pranýře, tak tě vyrazí?-

– Ne. Za dva dny,-

Helena se už doopravdy rozplakala.

– Kde mám vzít nějakého masochistu, co se nechá dobrovolně zadarmo spráskat?
–

Petr nadzvedl jedno obočí.

– A víš, že bych možná něco věděl? Můžeš na zítra zajistit malé studio na
casting? Mám skvělý nápad. Věř mi, že zítra touhle dobou budeš mít svého
muže. –

Helena k němu zvedla ješte mokré oči. Na Petra prostě byl spoleh.

Ráno, když šla Helena do práce, stál ve vrátnici hlouček lidí. S nadějí, že
se jedná o její statisty si je chtěla nenápadně prohlédnout, ale pak
usoudila, že se zřejmě jedná o jiný casting. Většinou to byli obtloustlí
nevhlední starší pánové nebo naopak vycmrndlí mladíčci samý uher. Dokonce
mezi nimi bylo několik žen. Helena se usmála. Že to tedy byly krasavice.
Zmalované jako kraslice a pištěly divnými hlásky. Heleně blesklo hlavou, že
vypadají spíš jako transwestité, ale třeba byl ten casting vypsán právě na
takové typy.

– Inu každý jsme nějaký, – pomyslela si a vešla do své kanceláře.

Na stole už ležel štos papírů a zpráva, že v devět je malé studio k
dispozici. Petr měl mít odpolední, výběr tedy záležel jen na ní. Začala si
představovat, jak a koho asi dnes zvolí.

Role bitého vesničana byla jasně definovaná. Někdo mladý, urostlý, sportovní
typ, aby u něj vynikly svaly, až bude poután k pranýři. Role je to epizodní,
jeden natáčecí den, možná později postsynchrony. Ale bude mu vidět i do
obličeje, takže pokud možno aby byl i hezký, delší vlasy by neškodily…..A
trochu musí hrát, bolest bude reálná, ale aby ji taky nějak ustál. Ono
zahrát statečného rebela taky není jen tak samo sebou, musí v tom být oči,
mimika, srdce…

– Slečno Heleno! Máte tam první uchazeče.-

Helena se vytrhla ze snění o bičovaném krasavci a šla na to.

Když vešla do studia, někdo tam už stál. Helena se nejdřív lekla, že je to
uchazeč o roli, ale asi to byl nějaký údržbář. Flanelová košile, tesilové
kalhoty vytažené až někam do podpaží, mastné prořídlé vlasy a dost tupý
výraz. Asi zabloudil.
-Co byste potřeboval?-

Upřel na ni oteklé oči a huhňavým hlasem něco zabučel.

– Co prosím?-

– Nhaphlácat.-

. -Cože, já vám nerozumím.-

– Vhy jsthe dhomina?-

– Cože jsem?-

-Dhomina? –

Muž udělal pár kroků k ní. Dost páchnul potem. Helena se vyděsila, nevypadal
sice agresivně, ale jeho blízkost byla velmi nepříjemná.

– Prosím vás, kdo vás sem pustil? Co tady chcete?-

– Nhaplácejthe miii, phrosííím – Taky mu táhlo z úst.

– Odejděte! Hned, nebo zavolám ochranku!-

Muž svěsil už tak dost ohnutá ramena a ucouvl.

– A nhaplácáthe mhi?-

– Ne! Ven!-

Konečně se vyšoural ven.

Helena chvíli ten šok vydýchávala, ale po chvíli odhodlaně zavolala dalšího.
Podívala se do papírů, kolik mu asi tak má být a když zvedla oči, čekal ji
další šok. Muž, který stál před ní byl nahý. Tedy ne úplně, na nohou měl
ponožky a na hlavě policejní čepici. Zaječela a uskočila za židli stylem,
který by lecjakého varietního umělce naplnil závistí.

– Proč nemáte nic na sobě? –

– No přeci, abys viděla můj vejcajk, ne?- Mládenec byl sice sportovní typ, o
tom nebylo pochyb, ale jeho pohyby naznačovaly, že spíš než na bradlech toho
víc nakroutí někde u tyče. Evidentně čerpal inspiraci u Travolty nebo Yula
Brynera.

– Verc…co? –

– Podívej, kočičko, nemáte tady zrovna teplo, ale dej mi pár chvil a já si
ho nahoním. –

– Cože? Ne! Nic si tento… a hned se oblékněte!-

– Ale nech toho, takových já znám, nejdřív děláte zagorky a pak byste ho
člověku nejradši spolkly celýho. A koukej, jakou mám prdelku, hele! – Otočil
se a vystrčil na Helenu zadek.

– Řekni, jestli znáš někoho s takhle luxusní prdelí, co? Když budeš hodná,
smíš si s ní užít.- Na podporu svých slov se oběma rukama chytil za půlky a
zacvakal s nimi.

Ještěže byl v místnosti telefon. Helena rychle vytočila číslo na ochranku a
nahlásila nebezpečného maniaka. Když ho vyváděli, ještě stihl vykřikovat na
všechny strany něco o frigidních kravách, které by byly celé šťastné, kdyby
jim dovolil ho vykouřit.

Helena dopila kávu a zocelena kofeinem se odvážila zvolat – Další! –

Dovnitř něco vstoupilo….ne ono to nevstoupilo…..v češtině není adekvátní
výraz pro pohyb, který to stvoření používalo k přesunu z místa na místo.

Bylo to něco mezi poskakováním zraněného vrabce a kymácením se zaoceánského
parníku ve vlnách při příšerné bouři.

Helena vytřeštila zrak. Usoudila, že to zřejmě nebude viktoriánský pohřební
vůz, i když vše tomu nasvědčovalo. Nakonec vyhodnotila, že v té záplavě
lesklých černých volánků a bělostných krajek je zřejmě schován člověk. Po
nějaké chvíli nabyla jistotu. Ano, musel to být někdo asi dva metry vysoký a
zhruda dvěstě kilogramů těžký. Potácelo se to v jehlových lackových
kozačkách a kroutilo to sebou jako turecká bajadéra.

– Paninko, tak jsem tady.- zapištělo to takovou fistulí, že praskly dvě
okenní tabulky. Pak to našpulilo krvavě rudé pysky zářící mezi loknami
slunečničově žluté paruky a zamávalo řasami, ze které by se nemuselo stydět
žádné koště. Pak si to naklepalo obří umělá ňadra, která z celé sestavy
trčela asi metr dopředu.

Helena se podívala do hrnku jestli nezbyl ještě lok kávy. Nezbyl. A stejně
by nepomohl. Na tohle by pomohl asi jen rum.

– Co mi o sobě povíte ? – naprosto mechanicky a absolutně odosobnělým hlasem
ze sebe vypravila.

– Já jsem zlobivá služtička!- zakvičelo stvoření.

-Ach tak. A proč si myslíte, že hledáme právě vás?-

– Protože jsem zlobivá a vy hledáte někoho, koho byste ztrestali.- Tohle s
dotyčným natolik zamávalo, že se zakuckal a chvíli lapal po dechu.

Heleně už to začínalo být jedno.

– Dobře, děkujeme za váš čas, my se vám pak ozvem.-

– Ale určitě, nezapomeňte!- zašveholilo to a odhopsalo.

– Ne, nebojte se, na tohle nezapomenu. Nikdy. Do smrti.-

Ubohá Helena.

Když Petr přišel na odpolední, už byli všichni pryč.

Helena seděla stále ještě ve studiu a bez hnutí zírala před sebe.Na Petrův
příchod nijak nezareagovala. Přišel až k ní a s obavami si ji prohlížel.

– Jsi v pořádku? –

Konečně se na něj podívala a pak oči zase sklopila.

– V pořádku?- Dlouho nic neříkala. – Ne, nejsem v pořádku. – hlas měla tichý
a chvěl se.

– Co se stalo, nepřišli? –

– Přišli.-

– No vidíš! Tak to dobře dopadlo.-

– Jo…. dopadlo. Zítra můžu jít na pracák.-

-Jak to?-

Helena se pomalu zvedla a podívala se mu zpříma do očí. Petr mimoděk ucouvl.
Bylo to dost divné, jako by z jejího pohledu čišela nenávist, což u ní nikdy
předtím nezaregistroval.

– Můžeš mně říct….- hlas najednou nabýval na síle a také zřejmě na
agresivitě. – Můžeš mně říct, kde jsi ty lidi vzal? Kdes na ně přišel? Co to
bylo vůbec za LIDI?!! – poslední slovo přímo zařvala.

– V jednom bdsm klubu….- váhavě odtušil Petr. – …..tam jsou lidi, co si
nechají dát bičem a tak…..- nějak mu došlo, že se to zřejmě celé vymklo z
rukou.

– V jednom bdsm klubu…..- opakovala výhrůžně. – Tak já ti něco
povím…….- hlas nabýval na intenzitě, – pět hodin si připadám jako na
psychiatrii! Jeden větší magor než druhý. Šedesát šílenců! Kdo nebyl
převlečený za ženskou, ten byl rovnou nahý! Kdo nebyl nahý hned, ten se
svlíkal potom. Ukazovali piňdoura nebo zadek! Nebo oboje! Říkali mi buď
MADAM nebo PANÍ nebo BOHYNĚ a tak….. Buď sem přilezli po čtyřech nebo se
rovnou připlazili po břiše! Asi dvacet si jich přineslo rákosku a na kolenou
mne prosili, ať jim našvihám a dva vibrátor, abych je s ním VOJELA – CITUJI!
Čtyři mi chtěli líbat nohy a jeden mi ukradl botu, aby s ní mohl …..
tooooo… A kdybys viděl, jak vypadalí! Nikdo z nich nevypadal normálně!
NIKDO!- Teď už vysloveně ječela. Pak se zarazila. Uneveně sedla na židli.

-Ne…nemůžu takovou práci dělat. Nemám na to.-

Petr jí nesměle položil ruku na rameno. Setřásla ho. Zamračil se.

– Promiň…Tohle jsem netušil, opravdu…..-

Znovu se jí dotkl. Tentokrát jeho ruku snesla. Pohladil ji po zádech.

– Co budeš dělat?-

– No, večer si sbalím a půjdu si hledat jinou práci.Nejspíš v ocelárnách,
abych měla jistotu, že tam budou opravdu chlapi.- Ted už se i trochu zasmála
a Petr s ní. Byl rád, že se z toho pomalu dostává. Znovu ji pohladil,
tentokrát po vlasech. Znebybněla a tázavě po něm otočila oči. Avšak kouzlo
okamžiku surově přetrhlo zazvonění telefonu z kanceláře.

– Rejža.- odtušila odevzdaně. – Vezmi to, prosím tě a řekni mu, že odcházím.
–

Petr odešel do kanclu a Helena spíš jen povrchně poslouchala, co říká.

– Ano. Ano, všechno v pořádku. Ano. Zítra v osm budeme všichni na place.
Ano. Nene, to slečna Helena. Dobře, vyřídím. Nashledanou.-

Došel zpátky a usmíval se na užaslou Helenu.

– Máš pochvalu.-

-Jako za co? Cos mu to proboha nakecal?-

– Pravdu. Že zítra budeme točit podle plánu. Scéna s výpraskem bude hned
jako první.-

Dívala se na něj jako na blázna. – Ty jsi mne neslyšel? Nikoho nemám! Koho
tam jako budou bičovat? Zlobivou služtičku?!-

– Ne. Mne.-

– Cože?-

– Mne. Za prvé si to asi zasloužím za to martýrium, do kterého jsem tě
zatáhl a za druhé nechci, aby tě vyhodil.-

Její přesvědčení, že se pominul, zesílilo.

– Ty se jako kvůli mně necháš reálně zmrskat?-

– Jo. –

– Jsi magor? –

– Jo.-

– Jako, že se ti tyhle věci líbí?-

– To ne, ale kvůli tobě to vydržím.-

Dlouho se na něj dívala a on její pohled opětoval. Pak se konečně osmělil a
políbil ji.

A dál už je to jiná pohádka.

Článek Casting se nejdříve objevil na DARKPRESS.